Šestnáct hodin délky, mytologický příběh, bohové s vlastnostmi lidí, galerie zločinů včetně incestu, složitý, leč dokonalý svět hudebních příznačných motivů a nadto ještě zafixovaná představa mohutných hlasů a ještě mohutnějších tělesných proporcí pěvců... To všechno se dá jistě okomentovat i s přimhouřeným okem.
Jakkoli je Prsten geniální dílo a ve světě se často hraje v působivých inscenacích, svérázné pohledy vznikaly a vznikat budou. Například v 90. letech ho převyprávěl německý humorista Loriot, jenž tetralogii zkompresoval do jednoho večera. Ale už začátkem dvacátého století složil Oscar Straus operetu Veselí Nibelungové, v níž si vystřelil z mytologických postav a nezapomněl ani na Wagnera.
Projekt Kaminski ON AIR, který se na čtyři večery usídlil v Divadle Komedie, vymyslel německý herec Stefan Kaminski. Wagnerův Prsten přetvořil do podoby rozhlasové hry, jejímž je hlavním a vlastně i jediným protagonistou. Zachovává v podstatě všechny výstupy, i když zestručněné, částečně využívá původní text, něco si přidává.
Na diváka útočí hlavně zvukovými efekty, z nichž tím nejdůležitějším je jeho vlastní hlas: sedí za sestavou mikrofonů a s velkou dovedností a živelností mluví a trochu i hraje (ba i zpívá) všechny postavy, které z této dílny vycházejí patřičně legračně, i když samozřejmě zploštěně.
Do toho vstupují nejrůznější další zvuky, vyráběné samotným Kaminskim i skupinou hudebníků obsluhujících více i méně obvyklé nástroje. Ozývá se chrápání, mlaskání, vrzání, řehtání i klusot koně, ovšemže údery Wotanova kopí a mnoho jiných "doprovodů".
Se zvuky se tu tedy hraje hodně, s Wagnerovou hudbou ale nikoli. Kaminského představení se rozhodně nepokouší o hudební variace na "wagnerovské téma". Z Wagnera se ozve jen pár ukázek, v Siegfriedovi se bájný hrdina rovnou promění v rockovou či muzikálovou hvězdu, takže výsledek začíná připomínat nově vytvořené muzikály využívající popularitu některých oper.
Otázka je, co autor chtěl touto ztřeštěnou "rozhlasovou" parodií sdělit, jakou vlastnost původního díla či okolnost chtěl svým ostenem zasáhnout. O "odmýtizování" Prstenu se totiž ve světě spolehlivě starají i někteří operní režiséři.
Atraktivita Kaminského představení je spíše prvoplánová než myšlenková. Pro operního diváka, který tetralogii zná z jeviště, je projekt chvílemi zábavný, ale častěji nudný, protože účinek zvuků a ruchů se přeci jen postupně vyčerpá a Wagnerova hudba, kterou si člověk s určitými scénami automaticky spojuje, tu stojí stranou.
A pouhý text, jakkoli je na něj nabalena Kaminského hlasová exhibice a zvukové exploze, neutáhne čtyři, jakkoli ne příliš dlouhé večery. A jestli tato úprava dokáže prosvětlit všechny peripetie Prstene Nibelungova divákům, kteří tetralogii neznají a přivést je k "originálu", je diskutabilní, i když nikoli vyloučené. Jako sólový jevištní výkon, obnášející i namemorování značného množství textu, je ovšem Kaminského kreace úctyhodná.
Hodnocení iDNES.cz: 65 %
