Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Nové album Johnnyho Wintera je důstojnou tečkou za jeho životem

  15:58aktualizováno  15:58
Jeden z nejslavnějších kytaristů dvacátého století, bluesman a rocker Johnny Winter, náhle zemřel dva dny po svém posledním koncertě na evropském turné 16. července letošního roku v sedmdesáti letech. V té době už měl natočené svoje další album Step Back. To nyní vyšlo a je výborné.

Johnny Winter na XV. ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Johnny Winter: Step Back (obal alba)

Winter byl poslední léta vlivem zdravotních problémů, z velké části zapříčiněných divokým stylem života, jen odrazem toho "muže s okovanými prsty", který tak fascinoval vlasaté publikum na woodstockém festivalu v roce 1969.

V dalších dekádách se stal ikonou jak těch, kteří milovali technickou hru na elektrickou kytaru, tak ctitelů pravověrného bluesového výrazu. U málokoho tyto dva přístupy šly tak dokonale dohromady jako u Wintera. I přes neduhy, které mu například nedovolily většinu koncertu stát, ovšem kytarista a zpěvák neustále koncertoval, i čeští fanoušci si jej užili dosyta.

Step Back

Johnny Winter

Megaforce 2014

Hodnocení: 80 %

V roce 2011 se po sedmileté nahrávací pauze a v obnovené, narůstající formě vrátil k bluesovým kořenům na albu Roots, natočil na ně řadu klasických bluesových standardů, včetně těch úplně nejznámějších, a přizval si do studia zástup hostí slavných jmen, kteří se pak předháněli v nadšených vyjádřeních, jakou ctí pro ně bylo s touto legendou spolupracovat.

BLUES ALIVE 2010. Johnny Winter - Johnny Winter, americká bluesová legenda,...

Johnny Winter na Blues Alive 2010 v Šumperku

Ve stejném duchu pak vzniklo i Winterovo album zcela poslední, které zároveň bylo oslavou jeho sedmdesátin. Opět známé písně známých autorů (byť výběr není tolik prvoplánový), opět řada hostí velmi zvučných jmen. A album, při jehož poslechu si člověk říká, jaká je škoda, že už Winter není mezi námi. I když, po tak bohatém životě, je to vlastně skvělá a důstojná tečka.

Album otevírá klasika z repertoáru Raye Charlese Unchain My Heart se vším, co tam patří, tedy s ženským sborem, odpovídajícím sólistovi, a s ostrou dechovou sekcí, kterou tvoří "horns" ze zvěčnělých Blues Brothers. Winter během zpěvu jen lehce koloruje kytarou, sólo je na jeho někdejší poměry "pomalé", ale přesně stylové a zvukově typické.

Skokem přímo do náruče chicagského blues je Can't Hold Out (Talk to Me Baby) Willieho Dixona, kterou zpopularizoval Elmore James, slavný hráč na slidekytaru, což je i Winterova specialita, a protagonista si navíc pozval Bena Harpera, který přišel nejen zazpívat, ale zahrát i na lap steel kytaru. Píseň jsou tedy úplné "klouzací" hody.

Bluesová elita na Claptonově festivalu Crossroads v roce 2007. Zleva kytaristé...

Bluesová elita na Claptonově festivalu Crossroads v roce 2007. Zleva kytaristé Hubert Sumlin, Johnny Winter (sedící), Buddy Guy a Eric Clapton.

Z mainstreamového hlediska je největším jménem alba Eric Clapton, který hostuje v písničce Don't Want No Woman a probarvuje ji svým typickým čistým a uvážlivým tónem. Naopak typický winterovský kvapík slyšíme v Okie Dokie Stompu Clarence Gatemouth Browna, do kterého si pozval Winter hosta nad jiné povolaného, rockabillystu Briana Setzera.

Řádně husté a těžkotonážní blues Where Can You Be si vystřihl Winterův texaský rodák Billy Gibbons ze ZZ Top, rock'n'rollovou klasiku Little Richarda Long Tall Sally hraje s Winterem rocker Leslie West, poctu neworleanskému soundu zase slavný pianista Dr. John, který už hostoval na řadě kytaristových desek včetně jedné z nejlepších 3rd Degree z roku 1986.

Do bluesové polohy se celkem nepřekvapivě třefil i Joe Perry z Aerosmith v Mojo Hand Lightnin' Hopkinse (byť třeba zde měl producent a kapelník Winterova bandu Paul Nelson protagonistu "přinutit", aby přidal na zpěvu). Trochu zbytečně natažené, i když virtuózní, je pak sólování Joea Bonamassy v B.B.Kingově Sweet Sixteen - osm minut bluesové dvanáctky je na dnešní dobu ve studiové verzi už skutečně k nedoposlouchání.

Doposud byla řeč o kapelových nahrávkách a o kvílení elektrických kytar. Johnny Winter ovšem s oblibou už od svých začátků zařazoval na své desky aspoň jedno číslo zahrané sólově na celokovovou resofonickou kytaru, ikonický nástroj mississippského delta blues, které bylo Winterovi věčnou inspirací.

Resofonickou kytaru Johnny Winter miloval už od mládí.

Resofonickou kytaru Johnny Winter miloval už od mládí...

Johnny Winter krátce před smrtí v životopisném filmu Down & Dirty.

...a hrál na ni i krátce před smrtí v v životopisném filmu Down & Dirty.

Je velmi potěšitelné, že i na albu Step Back se k tomuto dobrému zvyku vrátil a sáhl dokonce k jedné z nejslavnějších "deltovních" písniček, Death Letter Sona House. A jedná se o nejsyrovější a z ryze bluesového nazírání také o nejlepší nahrávku celého alba. Winterův životem otřískaný hlas si skvěle së zvukem nástroje sedne, kytarisa má dokonale zmáknutý nepravidelný rytmus, který písnička má, a jeho vyhrávky na bázi minisól jsou dokonale stylové.

Je dobře, že se povedlo Johnnymu Winterovi za pomoci skvěle vybraných kolegů vrátit do nahrávacího studia skutečně na výši, nejen v pozici legendy, ale i dobrého hudebníka. Jeho koncerty i desky za poslední dvě desítky let byly nevyrovnané. Ale tenhle poslední zářez je výborný a dlouho nezaroste.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.