Černobílý zástupce čeledi lasicovitých, jehož domovem je les Habřinec, prožil zatím tři příhody: v roce 2014 točil film, rok nato stavěl nejdřív urychlovač a pak zase pomalič a loni potkal velkou lásečku. Ve čtvrtém dílu, který právě vyšel, ho autoři vyslali dobývat vesmír. Jak tam Chrujda pochodil?
Svět, který Stančík napsal a Dvořáková nakreslila, má všechny rysy klasické pohádky. Je tu jasně vymezené dobro a zlo, nechybějí komické, dobrodružné, ale ani poučné prvky – a jako bonus obsahuje knížka řadu kulturních a společenských odkazů, které docení zejména rodiče. Například ochrnutá sova Stáňa, která je „z celého lesa nejchytřejší“, připomíná geniálního fyzika Stephena Hawkinga.
Stáňa vůbec hraje v novince důležitou roli. Bez její iniciativy by se Chrujda mezi hvězdy nedostal. Měsíc, kam měl namířeno, sice minul, ale přistál na daleko zajímavějším místě – na Pidiluně. Možná jde o poctu Gulliverovým cestám Jonathana Swifta, rozhodně je Chrujda na planetě zvolen králem, a nebýt toho, že mu začne docházet dech, vládl by tam jistě spravedlivě až do smrti. Nestane se, Chrujda se vrací zpátky na Zemi, kde na něj čeká jeho milá lasička Anička.
Jezevec Chrujda dobývá vesmírAutoři: Petr Stančík, Lucie Dvořáková |
Vedle postavy sovy Stáni a titulního jezevce je to především komika, která příběh vyživuje a posouvá kupředu. Hlavně ta jazyková. Chrujda má za přátele třeba daňka Dana nebo kapra Karla, který mu na cestu do vesmíru půjčil svou „rybí duši“ jako skafandr. Jeho úhlavním nepřítelem je pak tchoř Smradolf. A milovaná Anička mu po návratu sdělí, že „si ho váží, i když zažil stav beztíže“.
Zatímco Staníčkův text žije fantazií, potrhlými nápady a hrou, výtvarnice Lucie Dvořáková jej spíše mírní, zjemňuje, drží v mezích. Volí teplé barvy a oblé, plné tvary; postavy příběhu pak modeluje, jako kdyby šlo o prostorovou animaci. Ostatně Jezevec Chrujda má našlápnuto k formátu televizního večerníčku. Mohl by po vesmíru dobýt i tuhle baštu. Sílu na to rozhodně má.
