RECENZE: Jess Glynne se umí rozdovádět jako „sprostá“ barová zpěvačka

Jestli něco debut britské písničkářky nebezpečně sráží, pak je to přepálená fotka na obalu, která Jess Glynne prezentuje jako tuctovou přeprodukovanou popovou hvězdičku. To je naštěstí pravdě dost vzdálené. Minimálně začátek desky nazvané I Cry When I Laugh je rozhodně nadprůměrně povedený.

Britská zpěvačka a písničkářka Jess Glynne | foto: Warner Music

Platí to beze zbytku například o roztančeném a až návykovém hitu Hold My Hand, který jako singl vyšel v březnu a přes léto se už stačil dostat pod kůži posluchačům rádií. Mimochodem, pět jejích singlů z loňska a letošního roku dosáhlo v Británii na vrchol hitparády, což je na debutantku slušný výkon.

I Cry When I Laugh

65 %

Autor: Jess Glynne

CD, 379 korun

Pětadvacetiletá zpěvačka disponuje nejméně dvěma přednostmi. Tou první je neotřelá, malinko „přisprostlá“ barva hlasu, která vynikne třeba v písních Ain’t Got Far to Go nebo Don’t Be So Hard on Yourself, kde se Glynne dokáže do zpěvu opřít s vervou, jakou hudebník normálně získává během probdělých nocí v zakouřených barech. Druhou je nesporný talent autorský, neboť zpěvačka je spolupodepsaná pod všemi skladbami alba.

Glynne na desce střídá divočejší polohy s jemnějšími baladami typu Take Me Home nebo My Love, kde zpívá pouze s klavírem. Bohužel v rychlých písních se po polovině nahrávky malinko oposlouchá všudypřítomný taneční spodek. A málo pomáhá, že dojde i na skladbu Rather Be, v níž svůj hlas propůjčila hudbě cambridgeské taneční skupiny Clean Bandit (letos se představila na Colours of Ostrava) a která získala Grammy za nejlepší taneční nahrávku.

Všeho moc škodí a postupem času se v písních utápí písničkářství, které by naopak stálo za to vyzdvihnout.