Vyjít z bojového filmu, přidat špetku sci-fi, dvě tři kapky hororu a thrilleru, pár prvků kung-fu, okořenit Davidem Lynchem a možná Buňuelem a Jodorowským: tak sám Nicolas Winding Refn mluví o poetice svého nejnovějšího filmu Jen Bůh odpouští, který v pátek přichází i do českých kin.
Jen humor v té definici chybí, ačkoliv i ten krvavým příběhem o dvou bratrech z rodu Atreovců a jejich zlovolné matce občas probleskne. Třeba když na začátku starší Billy (Tom Burke) oznámí mladšímu bratrovi Julianovi (Ryan Gosling), že "si jde užít trochu pekla", a odchází do rafinovaného bordelu, nebo když plavovlasá Kristin Scott Thomasová v roli pomstychtivé matky-dračice usoudí, že jestli Billy znásilnil a zavraždil šestnáctiletou prostitutku, "asi měl svoje důvody".
Po téhle replice také sálem při novinářské projekci v Cannes projel záchvat nervózního smíchu, ovšem ze sálu pak vycházeli i skalní obdivovatelé dánského režiséra vrtíce hlavami nad otázkou, co si myslet o díle, které udivuje dokonale propracovanou estetikou, ale jehož viditelnou náplní jsou jen orgie krvavého násilí. Pravda, nikdy neukázaného v prvním plánu, ale všudypřítomného v každičké scéně, až na ty, kde policista Chang (Vithaya Pansringarm) zastupující v příběhu zasazeném do nočního Bangkoku jakousi vyšší božskou moc improvizuje pro svůj manšaft romantické karaoke.
Na své si nepřišli ani ctitelé Ryana Goslinga, o jehož postavě se dozvíme víc z prostořekých a vulgárních poznámek jeho matky než z nemluvných pasáží, kdy se odhodlává splnit matčino přání pomstít zabitého bratra a nechá se spráskat Changem, i potom, když v sobě najde lepší já.
Nízké hodnocení kritikou a ignorování filmu porotou v Cannes ještě neznamená, že mu jistá skupina diváků nepřijde na chuť. Nejde přece o prvoplánovou střílečku, jakých se vyrábějí ročně stovky, ale o osobní film svědčící o tvůrcově snaze ustavičně se znovu pouštět do hledání překvapivých cest vyjádření. Ta, kterou našel, když točil Drive, mu pomohla k ceně za režii v Cannes 2011. Ani tehdy nechybělo ve filmu násilí, tentokrát však ve svém výsostném hledání formy zabrousil Refn do manýrismu, místy dokonce trochu nudného.
