Ida je totiž typicky festivalový film, což potvrzuje dvacítka trofejí, snímek žádající soustředění a záměrně dráždící divákovu nedočkavost. Trvá, než se mladičká budoucí jeptiška vypraví za svou tetou, o níž vůbec nevěděla, a uslyší od ní: „Jsi Židovka, jmenuješ se Ida, na téhle fotce jsou tví rodiče, zabili je.“
Tady začíná výprava za rodinnou minulostí, která spojí dvě zcela odlišné bytosti. Dívka s velkýma důvěřivýma očima je ztělesněním až naivní čistoty; však ji teta provokuje: „Co když zjistíš, že Bůh není?“ A jindy jí vmete do tváře: „Ty jsi světice, já děvka.“
Návrat idiota bez humoru
Za otrlým cynismem životní zkušenosti starší ženy se však tají výčitky svědomí bývalé komunistky a soudkyně odpůrců režimu v 50. letech. Na společné pouti Polskem, které bezútěšně tísnivé obrazy jako by posouvaly o století zpátky, potřebují málo slov, hovoří za ně odmlky, pohledy, prostoje a všudypřítomný smutek.
„Židi? Ne, Eskymáci,“ ironizuje soudkyně otázky neochotných pamětníků. Vůči policistům uplatňuje svou mocenskou funkci, ale muži zákona kradmo projevují větší úctu služebnici církve. Byť se pomalu odhaluje historická tragédie celého rodu včetně tety, způsob vyprávění se nemění, každý záběr se umně komponuje jako samostatný obraz a nálada bezčasí připomíná Návrat idiota, ovšem bez humoru.
Příběh o cestě za (sebe)poznáním se nadechuje až ve chvíli, kdy novicka poprvé pozná pokušení – v uboze šmíráckém „velkém světě“ šedivého Zapadákova, kam do nočního baru dorazila mladá kapela. Takřka scénu po scéně si člověk vybavuje Formanovy Lásky jedné plavovlásky, onu jímavost obdivných pohledů, jimiž dorostenky častují muzikanty zosobňující světácké kouzlo, byť po nich, jak praví Marilyn Monroe v komedii Někdo to rád horké, zůstane jen vymačkaná tuba zubní pasty.
Něha prvního hříchu
Vždy znovu zabírá něha prvního hříchu, rozpuštěné vlasy jako výraz rebelie – ale znovu také platí, že Pawlikowski nepracuje s mrazivostí násobenou soucitným humorem. Svou stylizaci v tónině klasiky 60. let drží v pozorovatelské rovině osudové balady, vytříbené až k záměrné odtažitosti. Vlastně nezáživnosti.
