Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Festivalově černobílá Ida je vytříbená až k odtažitosti

  10:44aktualizováno  10:44
Černobílý obraz, sníh, jeptišky, modlitby, ticho. Tak začíná Ida, ceněný snímek, který režisér Paweł Pawlikowski uvedl na karlovarském festivalu. Příští týden vstoupí do kin, kde bude hledat diváky obtížněji.

Z filmu Ida | foto: Aerofilms

Ida je totiž typicky festivalový film, což potvrzuje dvacítka trofejí, snímek žádající soustředění a záměrně dráždící divákovu nedočkavost. Trvá, než se mladičká budoucí jeptiška vypraví za svou tetou, o níž vůbec nevěděla, a uslyší od ní: „Jsi Židovka, jmenuješ se Ida, na téhle fotce jsou tví rodiče, zabili je.“

Ida

Polsko, Dánsko, 2013, 80 minut

Režie: Paweł Pawlikowski

Hrají: Agata Kulesza, Joanna Kulig, Dawid Ogrodnik

Hodnocení: 60 %

Tady začíná výprava za rodinnou minulostí, která spojí dvě zcela odlišné bytosti. Dívka s velkýma důvěřivýma očima je ztělesněním až naivní čistoty; však ji teta provokuje: „Co když zjistíš, že Bůh není?“ A jindy jí vmete do tváře: „Ty jsi světice, já děvka.“

Návrat idiota bez humoru

Za otrlým cynismem životní zkušenosti starší ženy se však tají výčitky svědomí bývalé komunistky a soudkyně odpůrců režimu v 50. letech. Na společné pouti Polskem, které bezútěšně tísnivé obrazy jako by posouvaly o století zpátky, potřebují málo slov, hovoří za ně odmlky, pohledy, prostoje a všudypřítomný smutek.

Fotogalerie

„Židi? Ne, Eskymáci,“ ironizuje soudkyně otázky neochotných pamětníků. Vůči policistům uplatňuje svou mocenskou funkci, ale muži zákona kradmo projevují větší úctu služebnici církve. Byť se pomalu odhaluje historická tragédie celého rodu včetně tety, způsob vyprávění se nemění, každý záběr se umně komponuje jako samostatný obraz a nálada bezčasí připomíná Návrat idiota, ovšem bez humoru.

Příběh o cestě za (sebe)poznáním se nadechuje až ve chvíli, kdy novicka poprvé pozná pokušení – v uboze šmíráckém „velkém světě“ šedivého Zapadákova, kam do nočního baru dorazila mladá kapela. Takřka scénu po scéně si člověk vybavuje Formanovy Lásky jedné plavovlásky, onu jímavost obdivných pohledů, jimiž dorostenky častují muzikanty zosobňující světácké kouzlo, byť po nich, jak praví Marilyn Monroe v komedii Někdo to rád horké, zůstane jen vymačkaná tuba zubní pasty.

Něha prvního hříchu

Vždy znovu zabírá něha prvního hříchu, rozpuštěné vlasy jako výraz rebelie – ale znovu také platí, že Pawlikowski nepracuje s mrazivostí násobenou soucitným humorem. Svou stylizaci v tónině klasiky 60. let drží v pozorovatelské rovině osudové balady, vytříbené až k záměrné odtažitosti. Vlastně nezáživnosti.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.