Hurá na Francii
Borat po francouzsku, hlásá reklamní slogan. A opravdu se dá najít podobnost v buranském zobrazení přehlížené středoasijské zemičky, kde při národním tanci muži fackují ženy a diktátorův syn pro zviditelnění státu vymyslí "reklamní terorismus". Dva muži projdou výcvikem, aby vyhodili do povětří chloubu Paříže a svou mučednickou smrtí konečně svět upozornili na rodný kraj, jejž nezanesl do mapy ani Google.
Teroristy amatéry ztělesnili už Čtyři lvi; zábavněji a dospěleji než dětinská hříčka s očekávaným prozřením reků. Křupani poprvé v civilizaci, to je princip, s nímž si režisér a zároveň jeden z herců Michaël Youn vystačí.
Dabing vznikl zřejmě jen proto, aby mohl komolit francouzštinu cizinců putujících přes Korsiku, kde je místní povstalci považují za "náplavu z Čečenska nebo Česka."
Boratovský cestopis Francií se tváří nekorektně, ale ve skutečnosti stále úzkostlivě vyvažuje: stávky, byrokraty a ignoranty schopné vyoperovat ubožákovi zdravou ledvinu staví proti vstřícné novinářce, její pohostinné rodině a krásám přírody.
Do Paříže útočníci dokodrcají až ve finále, kde skóre vyrovná jedno překvapení plus jeden žertík s výzbrojí. Zkrátka průměrný, spíše televizní typ zábavy.
Nemají pokoj svévolníci
Vládne-li terorismu po francouzsku průhlednost, španělskému krimi kraluje naopak nepřehlednost. Pramálo vzorný policista se zpíjí, když mu už nechtějí nalít, vystřílí osazenstvo baru, unikne mu však jeden svědek, po jehož stopě putuje přes drogové podsvětí až k nitkám islámských ozbrojenců.
Nemají pokoj svévolníciŠpanělsko, 2011, 114 min, titulky Režie: Enrique Urbizu Hrají: José Coronado, Rodolfo Sancho, Helena Miquel, Juanjo Artero, Pedro Mari Sánchez, Younes Bachir |
Zároveň se jeho kroky proplétají s vyšetřováním, které vedou hrdinovi kolegové, své slovo do případu vnese ještě rozvědka a současně zemí otřásají politické nepokoje.
Trochu moc zmatku najednou, sice v přiléhavé a sympaticky málomluvné náladě, ale rovněž v natolik civilně nezúčastněném tónu, že divákovi zůstává příběh i s dvojznačným hrdinou plně lhostejným.
Taktak stihne rozlišovat, kdo je kdo a proč se tak podivně chová; tudíž se přistihne při hříšné myšlence, ať už si radši všichni navzájem podříznou krk a basta. Což se velice názorně nakonec stane.
Překombinované umění prostě filmovým teroristům nesluší stejně jako nátěr naivních vesničanů. Ale někdo zřejmě míní, že s dobovou hrozbou se tvůrci musí vypořádat.
