V pátek 15. dubna 2011 se tisícům rockových posluchačů převážně středního až staršího věku bezpochyby splnil životní sen. To, o čem jenom snili, četli a znali z fotografií, před nimi najednou ožilo v celé své kráse. Nikdo asi neřešil, že Zeď nehrají Pink Floyd jako celek. Vždycky byla sólovým majstrštykem Rogera Waterse a ten také obrovské pódium s celým svým charismatem zcela ovládl.
Po hudební stránce bylo rockové představení skutečně bezchybné. Sám Waters byl ve velké hlasové pohodě. Ač nikdy žádný "velký zpěvák", zvládal bez potíží i nástrahy, které si sám napsal, a druhý zpěvák Robbie Wyckoff mu byl výborným partnerem. Zdůrazňovat, že Waters dovezl výborně hrající kapelu, je snad zbytečné - u osobnosti tohoto kalibru je to naprostá samozřejmost.
Přesto stojí za zmínku alespoň všichni tři kytaristé Dave Kilminster, G. E. Smith a Snowy White, z nichž zejména první doslova očaroval skvělými sóly v Comfortably Numb. Naproti tomu přílišné kytaristické utržení ze řetězu zvláště v Another Brick In The Wall Part 2 až příliš zbrzdilo celý děj. A ještě drobnost: jedním ze dvou klávesistů byl Watersův syn Harry, věnující se jinak "v civilu" jazzu. Zahraje tuto neděli v pražském klubu Jazz Dock.
Ruku v ruce s hudební kvalitou šel i skvělý zvuk. Fungovala dynamika jednotlivých písní, byly přesně vyváženy živě hrané zvuky s dotáčkami (dnes bychom asi klidně mohli říct samply, ale ke Zdi se to nějak nehodí). Bylo využito efektů, které jsou sice známé desítky let a pracovala s nimi už původní opravdu floydovská Zeď, ale dodnes na ně nejsme úplně zvyklí. Při kvadrofonních fórech se řada diváků vpředu vylekaně ohlížela za sebe.
The Wall je od svého vzniku v podstatě divadelní spektákl a tvůrci současné podoby si v mnoha ohledech dali záležet. Samotná zeď, která byla v první polovině postupně stavěna a v závěru opět zbourána, působila skutečně giganticky. Kromě symbolického významu se ukázala také jako skvělá projekční plocha.
Zejména animace skutečně odpovídaly roku 2011, často měly dokonce rysy jakéhosi "téměř 3D". Opulentní show měla několik doslova famózních momentů, a to na jedné straně díky vlastně jednoduchým nápadům, na straně druhé právě díky využití současných možností.
Prvním příkladem je již zmíněná Comfortably Numb, kdy Waters stojí pod postavenou zdí, v pravý okamžik pěvecký part předá Robbiemu Wyckoffovi, stojícímu vlevo na zdi, a když dojde na kytarové sólo, je zezadu bodovým reflektorem nasvícen Dave Kilminster, stojící na zdi vpravo. Až "funkcionalisticky" strohý scénický nápad je nesmírně působivý.
Stejně tak obří animace na zdi například při finálové "crazy" písni The Trial v kontextu s osamocenou postavou Rogera Waterse před ohromnou masou hmoty, o níž tušíme, že se během pár minut zhroutí (což mimochodem doprovází autentické chvění, vibrující vnitřnostmi), funguje dokonale.
Co naopak dojem ze scénického provedení kazí, jsou figuríny a vůbec objekty a "rekvizity". Už na začátku při písni In The Flesh? halou na lanu proletí letadlo, jež narazí do fragmentu zdi a vyšlehnou plameny, což působí sice možná překvapivě, ale zároveň poněkud hračičkářsky.
Hodně "retro" jsou i veškeré figuríny, zvláště "velká matka" v písni Mother a učitel v Another Brick In The Wall Part 2. Zvlášť ten je zcela nadbytečný a ředí skvělý nápad s nástupem dětského sboru, který se postaví dopředu pódia a zpívá svůj part. Nafukovací prase s levičáckými nápisy v In The Flesh ve druhé polovině představení snad ani nemá cenu komentovat, stejně jako Watersův infantilní výstup s maketou samopalu v téže písni.
Kapitolou samou pro sebe pak jsou projekce, které korespondují s myšlenkovým pojetím Zdi tak, jak ji dnes její autor chce prezentovat. A to je poměrně hodně odlišná koncepce oproti té původní z přelomu 80. let i od slavného (a Watersem nikdy nepřijatého) filmového provedení.
Původní The Wall byla mnohem symboličtější. Byla v ní řada vrstev, vzájemně propojených témat, která vcelku dávala obraz nejednoduchého autorova myšlenkového světa, se všemi zážitky, na které by nejspíš rád zapomněl a se všemi nočními můrami, ze kterých se právě tímto projektem zkoušel vykřičet. Zcela nadčasový problém osamocení člověka v davu je možná hlavním důvodem, proč je Zeď stále tak životná.
Současná Zeď je jednoznačně protiválečné představení, prvoplánové až plakátové. Watersovy vzkazy, promítané na zeď či projekce portrétů světových diktátorů (včetně u západních salónních levičáků oblíbené "zkratky" v řazení George W. Bushe mezi masové vrahy celých národů Hitlera, Stalina a Maa) bohužel často shazují myšlenky, které samozřejmě ze samotných písní nevymizely.
Stejně tak mediálně už proslulá scéna s písní Goodbye Blue Sky. Z těl bombardérů vypadávají nejprve symboly světových náboženství i "náboženství" (křesťanské kříže, židovské hvězdy, muslimské půlměsíce, ale také symboly amerického dolaru) a poté i loga průmyslových koncernů (nelze se zbavit myšlenky, že Shell a Mercedes "si to odnesli za všechny" prostě proto, že mají výrazné symboly, známé po celém světě). Tak prvoplánová sdělení prostě nejsou příliš hodna dospělého člověka s kreditem velkého tvůrce.
Oproti minulému Watersovu koncertu na stejném místě, jehož stěžejním, ale nikoli jediným tématem bylo album The Dark Side Of The Moon (recenze zde), bylo ovšem páteční vystoupení "jiné kafe". Šlo o provedení konceptuálního díla, nevadilo tedy, že do něj po hudební stránce nebyly přinášeny žádné zásahy či aktualizace - a ty myšlenkové, jak jsme si řekli, spíše škodily.
Většina návštěvníků ale určitě žádné "hnidy" nenacházela. Vzpomínala na mládí a užívala si, co zná vteřinu po vteřině, tón po tónu a - v případě jazykové zdatnosti - slovo od slova. Jako ta blonďatá dáma středního věku, stojící kousek vedle autora této recenze, která celou Zeď s Watersem bez ohledu na občasné blesky v očích okolostojících odzpívala. Chvílemi to bylo dojemnější než dění na pódiu. Bez ironie.
Roger Waters: The Wall Live
Praha, O2 arena, 15. dubna 2011
Pořádala agentura Live Nation
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
