Režisér Ari Folman vypráví, že si Lemův Futurologický kongres zamiloval prý už v šestnácti, kdy ho četl poprvé. To zní hezky, ale s mladistvou láskou by se nemělo v dospělosti kupčit. Protože stejnojmenný filmový přepis si z klasika sci-fi jen mechanicky vypůjčuje, co se mu hodí do krámu, včetně obchodní značky.
Ctižádost jako strojenost
Celá první hraná polovina Folmanova snímku nemá s předlohou nic společného. V herečce ztvárněné Robin Wrightovou, jejíž pohasínající kariéru Harvey Keitel coby její agent hned v úvodu nemilosrdně rozpitvá, přináší zcela novou, lehce melodramatickou postavu.
Dostane poslední nabídku, která by zabezpečila i jejího nemocného syna, pokud se nechá naskenovat pro další využití své tváře, výrazu, gest i pohybů ve filmech budoucnosti, které se již obejdou bez živých herců. Než v dlouhých polemikách rozeberou "svobodu volby", podívají se na předskokanku příštího trendu, už "umělou" Michelle Williamsovou, s profesním cynismem pohovoří o uměleckých cenách, které se získávají jen "za holokaust", a proženou hrdinku důvtipně stylizovaným skenerem, uplyne hodinka - zcela bez Lema.
V té druhé, po dvaceti letech, se žena konečně vydá na kongres coby čestný host. Tehdy také vstoupí do animované zóny budoucnosti, do změti barev a reklam na akční film s vlastní zakonzervovanou tváří i tělem, načež se vzbouří.
Tady už se pár shodných rysů s Lemem najde, ale jen ve věcných bodech, jako jsou hotel, útok, zmrazení.
Hlavně se však liší podstata příběhu. Namísto Lemova podobenství se hraje satirická obžaloba, jež v hrdinčině kázání přechází v plakátovou agitku. A další várka disputací o konci "staré veteše", čili klasické kinematografie, je v animaci ještě únavnější než v hraném prologu.
Folmanova variace na Lema zosobňuje spíše pokusnou cestu než úchvatný zážitek, projekt, ze kterého čiší stejnou měrou ctižádost jako strojenost, zkrátka žánrovou rozcvičku na dané téma.
Srdečně jedno
Ne že by si Futurologický kongres zasloužil úplné zatracení, přinejmenším způsobem realizace je řemeslně zajímavý a viditelně pracný. Jenže laciné varování před společností založenou na velkovýrobě iluzí se schovává za překombinovanou prázdnotu symbolů a velice nepřehlednou halucinogenní hru, která se míjí účinkem.
Co je představa a co realita, co je budoucnost a co její vize, přestane člověk brzy rozlišovat, načež si uvědomí, že je mu to srdečně jedno. Přihlíží jakoby z dálky, citově nezasažen. Kdo ho snad v hraném úvodu upoutal, v animované šarádě kráčí zcela mimo něj. O Lemovi nemluvě.
