Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl)

Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl) | foto:  Michal Šula, MAFRA

RECENZE: Dave Grohl se omluvil českým fanouškům za čekání na Foo Fighters

  • 83
Americká kapela Foo Fighters se k českým posluchačům vrátila po sedmnácti letech. Její frontman Dave Grohl na to neopomněl v průběhu středečního koncertu v O2 areně upozornit. Připomínku ukončil strohým, ale zdálo se, že upřímným: "Sorry..."
Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl)

A ještě dodal, v narážce na debutové album, vydané téhož roku, jako se odehrál onen pozapomenutý koncert na Brumlovce, tedy 1995: "Tehdy jsme měli jen dvanáct písniček. Teď jich máme sto dvanáct. Bude to dlouhá noc..."

A nelhal, byla. V poslední třetině bezmála dvouapůlhodinové show se až člověk přistihl při kacířské myšlence, že už toho bylo dost.

Přitom koncertu lze jen máloco vytknout. Repertoár je na současném turné výborně vybrán, kapela hraje jak o život a vše je prodchnuto takovou zvláštní "normálností". Skoro by se dalo říct, že se jedná o "rodinný koncert" - včetně ukazování muzikantských dětiček, které si z pravého kraje pódia udělaly hřiště.

Co se programu týče, zaznělo v hlavním bloku plných devatenáct písní, v opulentním přídavku další čtyři. Vezměte si většinu obsahu kompilace Greatest Hits, vydané v roce 2009, a přidejte sedm kousků z posledního, loňského výtečného alba Wasting Light, a máte to.

Z nové desky konkrétně Foo Fighters vybrali White Limo, kterou krasojízda zostra začala. Dál pak Rope, Arlandria, Walk, These Days a Bridge Burning. A do přídavku ještě Dear Rosemary, v níž využili, že předjezdcem (jaký to paradox, vlastně trochu nespravedlivý) byl Bob Mould, skutečná legenda tvrdého nezávislého rocku a Grohlův idol, a pozvali jej na pódium, stejně jako při natáčení této písně do studia.

Podstatou hudby Foo Foghters - a bezpochyby i tajemstvím jejich narůstajícího globálního úspěchu - je dovedné pohrávání si s hudebními klišé, podvědomými kódy a přímo archetypy rockové hudby v kontextu celých jejích dějin. Historicky zdánlivě vlastně často protichůdnými a neslučitelnými.

Už od raného rock'n'rollu a doo wopu, přes psychedelii 60. let, hard a artrockovou mohutnost (ne náhodou zařazují In The Flesh z pinkfloydovské Zdi) až po punkovou a grungeovou špínu si vybírají jednotlivé prvky a ty slévají v jedno. Po svém si to pak přebere každý. Aniž by přitom kapela sama ztratila tvář.

Foo Fighters v O2 areně, 15. 8. 2012 (Dave Grohl)

Všechno to podávají navíc s málokdy vídanou přirozeností. Nedělají žádné velké rockové divadlo. Ani to molo, které vede z pódia mezi fanoušky až někam do třetiny haly, vlastně moc nevyužívají. O to působivější ale je, když se na něm Grohl jednou za čas objeví. Žádné projekce, žádné petardy, vystačí si jen s hudbou a solidními světly. Kupodivu, ani zvuk je v po této stránce nevyzpytatelné O2 areně (alespoň podle zážitku ze sektoru 115) nezradil.

Parádní jízda velkých pražských koncertů tedy pokračuje. Zahájil ji v červnu Sting, v červenci pokračovali Pearl Jam a Springsteen. Teď jsme si odškrtli Foo Fighters (pro drtivou většinu návštěvníků zjevně jejich pražský debut, protože kdo si ještě pamatuje, co bylo před 17 lety...?). Štafetový kolík je teď v rukou Red Hot Chili Peppers.

Hodnocení iDNES.cz: 80 %