Takže je tu jméno hodné zapamatování: Rupert Wyatt. Tvůrce Zrození Planety opic, které po středeční premiéře vejde do českých kin, se už chystá na "dvojku", protože "jedničku" zvládl velmi slušně. Přesněji vzato, nenatočil "jedničku", nýbrž takzvaný prequel čili film líčící události, jež předcházely původní Planetě opic z roku 1968 a dalším, jež na ni tehdy navázaly.
Nový projekt elegantně zabil dvě mouchy jednou ranou: vysvětlil zárodek opičí vlády nad lidmi a připravil si půdu ke chronologickému pokračování, tedy již k běžné "předělávce" dávné série.
Z první Planety opic s Charltonem Hestonem v roli astronauta utkvěly v paměti masky – skvěle stylizované, tehdy přelomové, ale pořád "jen" masky, které posilovaly žánrovou náladu sci-fi. Nový film už masky nepotřebuje, vítězí svou hrou na skutečnost. Díky moderním technologiím vypadají počítačoví primáti naprosto věrně, dokonce "živěji" než herci, kteří představují pouhé modelové prototypy. Na straně dobra stojí James Franco coby vědec a Freida Pinto jako jeho milá, na straně zla David Oyelowo coby ziskuchtivý šéf či Tom Felton v roli krutého zřízence. Tudíž publikum ví dříve než opice, koho nechají přežít. Zatím.
V jedné z hlavních rolí se ve filmu Zrození Planety opic představuje James Franco, letos nominovaný na Oscara v Boyleově snímku 127 hodin.
Jako Bruce Willis
Všechny kolegy zastíní Andy Serkis, podle nějž se vytvořil opičí vůdce narozený již v zajetí a váhající mezi lidmi a vlastní rasou. Je to vlastně romantický hrdina zasazený do reálně působícího thrilleru.
Ráz na ráz, od lovu v džungli po první akci v laboratoři se odvíjí čistý, přehledný, napínavý a vstřícný příběh, v němž zamrzí jen časté citové vydírání dojemnými pohledy zvířátek, klišé typu věda versus byznys a předvídatelnost dočasné idyly halená do příprav a náznaků. Slabiny scénáře naštěstí překrývá mistrovská kamera postupující od měkkého světla lesů přes hororové klece do válečného finále se stupňovaným tempem i režijní bravurou.
Film Zrození Planety opic dějově předchází filmům, které se na plátně objevily poprvé před 43 lety.
Pouliční boje s taktikou, jíž by ani Jan Žižka nepohrdl, spojují tísnivou mohutnost s nápaditostí detailu. I když davové scény neutají, že ne všechny opice mají tak dokonale propracované zdání autenticity jako ta Serkisova, jež nabírá mstitelský výraz Bruce Willise.
Po pravdě lidé tu spíše překážejí. Zato když si příští vůdce němě získává autoritu stáda či pod opičí "řečí" běží titulky s "překladem", divák se s rozkoší ponoří do radosti prýštící z pravé filmařiny, která digitální době okatě nepodléhá, nýbrž ji takřka neviditelně využívá.
