Jmenuje se Záblesky chladné neděle, vznikl nenápadně až partyzánsky, s podílem rodinného rozpočtu scenáristky Ivy Procházkové a režiséra Ivana Pokorného, a také navenek má "partyzánskou" náladu syrové hrozby sevřené mezi hrstku lidí na jednom místě v omezeném čase.
Záblesky chladné neděle |
Což je pro thriller požehnání; dokonce lze říci, že příslušný žánr už dlouho žádný domácí film tak přesně nenaplnil. Samozřejmě z modelové situace plynou jisté limity, Záblesky nepředstírají vyšší ambice, ale napětí budují naprosto suverénně i proto, že německý kameraman Armin Dierolf kouzlí ze severočeské krajiny, u nás využívané spíše pro sociální notu, téměř "duchařskou" přízračnost divočiny zapadlé v průsečíku moderních cest.
Právě tady příběh začíná: na silnici, kde žena po hádce s partnerem vyskočí z jeho vozu a stopne si auto, jehož řidič si ji pak najme jako společnici pro svého podivínského bratra na rodinnou oslavu. Jenže hrdinčin původní partner se vydá po její stopě, takže postupně žena a s ní divák nevědí, koho se bát víc: výbušného pronásledovatele, chladného "zaměstnavatele", nebo jeho záhadného bratra ve výtečné studii Jana Plouhara.
A hlavně nic neplatí bezvýhradně, z oběti se může vyklubat viník i naopak; Záblesky konečně přinášejí thriller, který dovedně klame tělem a dokonce dodržuje i žánrový diktát dvojitého zvratu. "Vraha" uhádne málokdo.
Slabší stránku zosobňují lehká přepjatost Adély Petřekové v hlavní roli a veškeré odstředivé motivy, od zbohatlického rodu po úplatné policisty. Takových motivů se najde v každé krimi dvanáct do tuctu. Ale dokud se Záblesky chladné neděle drží psychického teroru i fyzické štvanice mezi čtyřmi osobami, můžou titul nezávislého thrilleru nosit hrdě.
