Ano, je – ale s tou podmínkou, že u pokladny kina si člověk třikrát zopakuje: Jdu na teenagerovskou akční sci-fi, tudíž na pohádku, vím, že je to úplná ptákovina, umění nečekám, přesně tohle chci.
Kdo daná pravidla přijme, vychutná si opravdu vydařený kousek – tedy v rámci žánru. Vyznavače filozofické sci-fi asi nenadchne historka o vesmírných robotech, kteří válčí o jakýsi životně důležitý zdroj skrytý čirou náhodou zrovna na Zemi, přičemž klíč k němu třímá nic netušící výrostek, jehož děda polárník kdysi sahal, kam neměl.
Na druhou stranu drží příběh vcelku šikovně pohromadě – na to, že nevzešel z literární předlohy, nýbrž z pouhé dětské hračky. Obří roboti, „hodní“ Autoboti i „zlí“ Decepticoni, mají schopnost se měnit v auta všech typů a tvarů, což ve filmu připomíná oživlou stavebnici Lego. Ale technicky jsou to proměny opravdu dokonalé a trikově leckdy hraniční takřka s baletem.
Recenze dalších dílů |
Je znát, že nad stavebnicí jménem Transformers se sešli dva velcí hračičkové, Steven Spielberg coby producent a Michael Bay jako režisér. „Z Baye“ pochází nešizená akce, úchvatné letecké útoky nad písečnou pouští nebo honička autem s policisty; „ze Spielberga“ směsice úsměvu a citu, zračící se v dojemných očích spoutaného robota-lidumila.
A naštěstí pro ty, kterým jen akce nestačí, má film ještě jednu silnou zbraň: vkusný, duchaplný a téměř všudypřítomný vtip. Kdyby za nic jiného, za tři okamžiky smíchu lze dát ruku do ohně: za scénku s čivavou jako z parodie Mars útočí!, za mezihru rodičů, mladého páru a mužů zákona a za grotesku, již předvádí sladký John Turturo coby zvláštní agent.
Kovové chobotničky
Přitom zprvu to na veselou podívanou nevypadá. Film neztrácí čas, ač ho má nazbyt: začíná rychlým shrnutím situace a idylou vojáků kdesi v Kataru, do níž udeří první vesmírný útok. K tomu se servíruje obligátní dramatická hudba, poplach v Pentagonu a zdrcené rodiny vojáků; dámy v publiku se počínají nudit.
Ale to se změní, jakmile na scénu vstoupí Shia LaBeouf coby náctiletý hlavní hrdina s přirozeným výrazem kluka odvedle. A spolu s ním přichází kouzlo silácky přidrzlého i sebepochybovačného humoru pubertálního věku: ve škole, doma i na námluvách spolužačky, na nichž má hrdinovo „kouzelné“ autíčko lví a hravý podíl.
Samozřejmě leccos připomíná motivy již viděné. Malé mechanické mršky vypadají jako kovové chobotničky z druhého patra či jako potvůrky z Minority Report, zhroucených ministrů obrany už také Hollywood vyprodukoval dost, ale třeba americký prezident je tu přítomen pouze v zábavném detailu červených ponožek.
Zkrátka Transformers si našli velmi příjemnou tóninu v půli cesty mezi monumentálností a parodií, tak trochu jako Muži v černém. Malé žerty pašují i do bojových sekvencí a ve scéně, kdy na sebe dva sokové míří navzájem zbraněmi, se dopustili dokonce dialogu snů – Budu počítat do pěti! – Já do tří!
Najdou se i stíny. Škoda, že se pro finále nevyužily prostory obrovské přehrady, že si roboti neodpustili frázovitá humánní poselství a že je film o dobrých dvacet minut delší, než by mu slušelo.
Když si okouzlení kluci začnou hrát na vojáčky, nevědí, kdy přestat. Nicméně z plechové hračky vytvořili opravdu milou hračku do kin – pro ty, kdo právě a pouze tohle od filmu čekají.
