Píše se rok 1958, Německo odstraňuje zbývající trosky a mladík, kterého cestou ze školy sklátila horečka, jde poděkovat neznámé paní, jež mu tehdy pomohla. Tak nevinně začíná Předčítač, který to dotáhl až k pěti oscarovým nominacím a jedné sošce.
Skok z letní romance
Dojemný patnáctiletý kluk s kyticí a mladistvě vyhlížející osamělá žena v domácích nedbalkách; jemu postačí zahlédnout kousíček punčochy a už rudne, ona netají zálibné pohledy na „kolouška“ v koupelně. Něžně usměvavá romance, jakých se odehrají tisíce, má v nevtíravě důvěrné režii Stephena Daldryho nádech čiročiré přirozenosti.
Mladík je sladce nedočkavý a dychtivě neobratný, žena si poživačně vychutnává part učitelky milování, přičemž oba svou (četnou) nahotu nosí velmi samozřejmě. Nebojí se jí, libují si v ní, takže hrdinčin požadavek – Přečti mi něco – působí jen jako odpočinkové zpestření postelových her. Dokonce i poté, co žena změní pořadí – Nejdřív čtení, až pak sex – a režie zařadí vtipný sestřih předčítaných textů od Homéra po komiksy.
Navenek se milostné tance jednoho léta mohou zdát příliš nicotné a dlouhé, až zpětně si člověk uvědomí, kolik nenápadných příprav na příští dramata je do nich zakleto. Ona tají, zač se stydí; on ji vytahuje z ulity a vhání do nebezpečné zóny prozrazení, což naznačí třeba epizodka s jídelním lístkem na společném výletě.
Až potud se odehrává hořkosladký příběh první lásky; je jasné, že bezstarostná idyla musí skončit, byť pro chlapce příliš ostře a nepochopitelně – ale také mu dovolí vrátit se mezi vrstevníky. A pak, po osmi letech, přijde rána: už coby student práv najde v procesu s dozorkyněmi z koncentračního tábora svou exmilenku.
To je okamžik zlomové dvojznačnosti, s níž Daldry zachází skvěle: na jedné straně hrdinovi spolužáci mají o spravedlnosti ihned jasno – Zastřelit; na straně druhé si šokovaný chlapec prochází bývalé lágry, jejichž známé obrazy účinkují silněji než jindy.
Načež před porotou učiní žena sebezkáznou, a přece ze svého úhlu logickou volbu: než by přiznala, co celý život zahanbeně skrývá, radši si dobrovolně řekne o větší díl viny i trestu. Jen chlapec už pochopil pravdu – a je na něm, jak s ní naloží: jako zdrcený zrazený kluk, jako dospělý muž, jako soudce, nebo kat. Nakonec zvolí očistné gesto, jež ženu vrací k životu a ona se jej chopí; ale na skutečný návrat už těžko najdou oba odvahu.
Fiennes je až třetí
Předčítač dokonale zapadá do rodiny navenek neefektních filmů, které útočí tichou vnitřní silou a dlouho přetrvávají v pocitové paměti. Herecky mu vévodí Kate Winsletová, nicméně za Nouzový východ by jí Oscar slušel líp – v Předčítači jako by se cenila hlavně její proměna v čase.
Překvapivě rovnocenným partnerem je jí mladičký David Kross: před takovým výkonem v pouhých osmnácti letech se smeká. Ralph Fiennes, který stejnou postavu přebírá po letech, zůstává při vší úctě až tím třetím v řadě; jenže tvůrci mu také přisoudili nejméně vděčný výraz vzpomínkové melancholie a závěrečné dovětky, z nichž už počíná kanout přílišná tklivost.
Přesto Předčítač za vidění určitě stojí – ale měl by se také číst. Neboť nejúčinnější zbraní filmu je právě originální nápad převzatý z románové předlohy Bernharda Schlinka. A režisér k literatuře tak vnímavý jako Daldry by jej ani nedovedl zkazit.
