Televizní zprávy vyloží, že za války ve Vietnamu se mezi protestujícími studenty vytvořilo radikální křídlo, jež místo květin vzalo do rukou zbraně a zavinilo smrt.
Což se ani po letech nepromíjí, takže nejprve skončí v cele hrdinka Susan Sarandonové a smyčka se dál stahuje i kolem jejích kompliců. Redfordův maloměstský právník vychovávající dcerku, jejímž by mohl být dědečkem, vyvolá podezření mladého novináře, kterému Shia LaBeouf poskytl své bezprostřední kouzlo kluka ze sousedství, pročež ohrožený muž musí rychle jednat. Tedy uklidit do bezpečí dítě a vydat se za starými známými spiklenci, aby našel důkaz o své nevině dřív, než ho policie dopadne také.
Hraje se modelově nalinkovaná historka uprchlíka v kožené bundě, vzor důchodce, což by nevadilo, kdyby se držela žánru postaveného na rafinovaném napětí. Jenže Redford v duchu svých osobních postojů nechává zaznít hlavně agitační stránku příběhu. Sarandonová přednese plamennou obžalobu vlády ve stylu "nebyli jsme jen zhulení hipíci, nemít malé děti a staré rodiče, udělala bych to znova". A podobně Julie Christieová coby klíčová žena hnutí i hrdinova mládí se ohání velkými pravdami a idejemi, přičemž setkání dvojice vroubí ještě jímavé úvahy typu "vzpomínáš, to už je dávno, časy se mění".
Redfordův hrdina sice prchá, ale čím blíže se žánr přimyká k lyrice, tím víc zpomaluje, navíc i ta pozdní romance se zvrtne ve schůzi a hercův dýchavičný běh v chůzi. Škoda tak jalové přehlídky hvězdných jmen. Na druhé straně však Pravidla mlčení neútočí, neruší, dokonce by se dala předepisovat jako lék proti nespavosti. Oči se totiž v kině klíží naprosto spolehlivě.
