Řemeslně zdatná? Ano. Solidní? Jistě. Takzvaně menzelovská? I to platí. Novinka Obsluhoval jsem anglického krále však má tu smůlu, že se kvůli slavné předloze Bohumila Hrabala a desetileté bitvě o ni čekalo víc než „jen“ film. Událost, zázrak, strhující dílo. Což se nestalo.
Službou autorovi, o níž tak často mluví, si režisér Jiří Menzel na sebe upletl bič. Kdo košatou předlohu zná, bude filmu vyčítat, že z osudů číšníka Jana Dítěte toužícího po dráze milionáře vypadly motivy, jež ten který čtenář považuje za podstatné, třeba poválečné dozvuky hrdinovy kolaborace nebo úděl jeho syna.
A kdo knihu nezná, vidí v Anglickém králi jen pečlivě odvyprávěný lidský osud s pohnutým dějinným pozadím, vhodný spíše pro seriál.
Mladá krása starých časů
Menzel zkrátka platí daň svému věhlasu. Kdyby stál pod snímkem podpis jiného režiséra, klepalo by se mu na rameno: Slušná práce! Jenže od Menzela se po dvanáctileté pauze chce Návrat s velkým N. Což bylo o to těžší, že musel sám naplnit dvojroli scenáristy a režiséra.
Jako scenárista je zjevně slabší. Třeba skoky v čase řeší monotónně mechanickým způsobem, vždy prolnutím dvou situací se stejnou rekvizitou, u zrcadla nebo s půllitrem. Také jiná běžná berlička, zbytečný komentář, má nádech vypravěčské nejistoty; v druhé půli navíc nadužívá politických vysvětlivek, jaké by snad měly smysl při prodeji filmu do rovníkové Afriky. Přitom historické detaily vždycky nesedí.
Ale naštěstí je tu ještě jiný Menzel, totiž obratný režisér, který zvláště v první půli Anglického krále vzkřísil svou bravuru z nedoceněného snímku Konec starých časů. Lehkost, půvab, grácie, noblesa, spiklenecká radost z požitků a hold ženské kráse ve výtvarných kreacích mladých smyslných těl bez přízemní lascivity, to je svět, v němž je příjemně divákům i hercům menších rolí. Měkce rozmarný, starosvětsky vybraný i klukovsky přidrzlý retrostyl zkrátka Menzel umí náramně!
Kaiser... a pak Barnev
S nástupem dramatické válečné éry už si režisér tolik nehraje, horší však je, že ho zrazuje hlavní hrdina. Přesněji jeden z nich: mladšího Dítěte hraje Ivan Barnev, staršího Oldřich Kaiser. A je těžké přijmout, že jde o jednu a tutéž osobu, přestože most mezi dvěma tvářemi vystavěl Kaiser mistrně svým hlasem. Nemohl však překlenout rozdílnost fyzickou, což by nevadilo, ale hlavně výrazovou.
Barnev ztělesňuje úplně jinou hereckou školu i tradici, ruský typ někde mezi cirkusovým klaunem, krasobruslařem a pohádkovým bohatýrem. S mírně užaslým pohledem něžného truhlíka projde od němé grotesky z hrdinových začátků až k jeho ponížení v temném poválečném vězení, což obnáší desítky let – a jeho výraz se nemění. Kdo pak uvěří, že se za mřížemi proměnil v charizmatického, zrale vyrovnaného a herecky střídmého Kaisera, skutečného krále filmu?
Ještě že právě Kaiserův „půlhrdina“ nakonec vystaví nad Barnevovými líbezně prázdnými obrázky onen chybějící oblouk jedinečné cesty za štěstím, na níž objeví nejprostší záchytné body života, aniž by z aktu smíření ždímal sebedojímání. Film je řekněme svědomitý; Kaiser skvělý.
