Jeho režisér James Foley se před časem na karlovarském festivalu uvedl jako milý společník. Ale také jako řemeslník, jenž se zasloužil o jeden z propadáků s Madonnou, komedii Kdo je ta holka?, nebo o thrillery Chladnokrevně, Válka gangů či Cela, které v paměti splynou v jediný povšechný model. Neznámý svůdce tuhle mlhovinu prostřednosti pouze dál zmnožuje.
Ani zápletka nehýří originalitou. Novinářka v podání Halle Berryové věří, že její kamarádku zavraždil reklamní magnát alias Bruce Willis, vezme si na pomoc kolegu alias Giovanniho Ribisiho a začne Willisova hrdinu na oko svádět – coby brigádnice v jeho firmě i po internetu pod jiným jménem – aby ho usvědčila.
Berryová skýtá potěchu pro oko, zato její postava reportérky bojující za svobodný tisk už hodně zestárla. Nadto prochází velice očekávanými situacemi, a dokonce i záběry: ani tady po návštěvě pitevny nechybí zvracení, tvář nad umyvadlem a pohled do zrcadla.
Film pak připomíná krasobruslení při povinné jízdě, kdy nikdo nesmí vynechat žádný předepsaný prvek; dojde i na noční můry z dětství, kdy zvrhlý otec dívku koupal – a nešlo mu jen o čistotu.
Povinná jízda se týká rovněž Willise, který vyměnil akční honičky za pohodlnější prošedivělý šarm lehce zvráceného šéfa s tvrdými metodami řízení i svádění, leč místy až dětinsky důvěřivého.
Jinak nemá co hrát, neboť „on-line detektivka“ předvádí většinu dráždění i pátrání v elektronické poště na monitorech. Nakonec nejzajímavější je, co vše umí s počítači vyvádět „třetí vzadu“, čili příjemně nejednoznačný Ribisi.
Neznámý svůdce zkrátka představuje tuctový žánrový obrázek, kde se potácejí jen více či méně úchylné bytosti. Úder přijde až v závěru, ale má přídech neumětelské zrady: na otázku, kdo je vrah, totiž film odpoví tím, že popře nepsané zákony detektivek i zdravého rozumu.