Na první pohled mluví za snímek Nepohodlný už přehled tvůrčích jmen a jejich ocenění.
Podle románu bývalého příslušníka britské zpravodajské služby, světoznámého autora špionážních bestsellerů Johna le Carrého, jej natočil Fernando Meirelles, nominovaný na Oscara za režii Města bohů.
Britského diplomata vyšetřujícího v Keni vraždu své manželky hraje nositel oscarových nominací za Anglického pacienta a Schindlerův seznam Ralph Fiennes. A Rachel Weiszová za roli jeho ženy, nezdolné aktivistky, Oscara získala.
Bojovnice na zabití
U politicky laděných filmů se berou herecké ostruhy trochu s rezervou. Těžko se totiž určuje, zda trofeje míří pro dobrou herečku na adresu skutečně mimořádného výkonu, nebo jestli patří spíše zásluhám výjimečné hrdinky, zde ženy, která se ujímá nemocných Afričanů proti průmyslu léčiv praktikujícímu na nich nebezpečné testy.
Naštěstí Nepohodlný představuje spíše ten první případ. Weiszová coby aktivistka Tassa je nejen zásadová a neohrožená, ale ve svém spravedlivém nadšení zároveň až potrhlá, dětinsky naivní, dokonce dojemně směšná, takže při jejích výlevech spolužáci s útrpnými pohledy odcházejí.
Navíc nejde o bezbrannou křehotinku, nýbrž o zemitou, nelíčeně živočišnou, takříkajíc „fortelnou“ bytost. A hlavně: ač se svému postaršímu manželovi, neřkuli zuboženým domorodcům může jevit jako svatá, dokáže být někdy nesnesitelná, posedlá a ve fanatickém zápalu bezohledně sobecká. Zkrátka bojovnice k pomilování i na zabití.
Právě mezi těmi dvěma verzemi si musí zpětně vybrat Fiennesův hrdina: zda záhadnou smrt jeho manželky má na svědomí zločin z vášně, jak se zdají naznačovat důkazy o jejích záletech, nebo spiknutí mocných a bohatých, při jehož odhalování se sám ocitne v ohrožení.
Rovněž Fiennes si na své úctyhodné herecké skóre připisuje další zasloužené body: je dokonale, takřka nadlidsky zdrženlivý, zosobňuje vzorový příklad britského sebeovládání, násobeného ještě diplomatickým výcvikem. A současně v sobě tají trýzeň nejistoty a pošetilosti usedlejšího muže, jenž se nechal okouzlit a trpně vláčet studentkou - možná vůbec první vášní, kterou si ve svém vyrovnaném životě dovolil.
Nové barvy Afriky
Kromě obou herců má snímek oporu v promyšleném způsobu, jímž Meirelles vypráví. Rychle vtrhne do děje: hned po běžném loučení manželů na letišti následuje nepopsatelně nádherný obraz břehů jezera s ptáky - a vrakem auta s mrtvou hrdinkou.
Teprve odtud zpětně líčí historii seznámení, sblížení a manželství, zábavně a čistě, bez obvyklých podpůrných berliček časových přechodů, bez prolínaček, zatmívaček, podtitulků, vysvětlivek, bez kudrlinek všeho druhu. Rafinovaná skládačka střípků přitom nepostrádá přehlednost, za půl hodiny je divák o pár kroků před hrdinou.
Také pro černý kontinent našel režisér jiné barvy a ornamenty, než se s Afrikou zpravidla pojí. Hýřivý kolorit odvodí třeba od hudby a pouličního divadla, výtvarné kontrasty od bílých křížů na rudé hlíně. A když už není čeho se chytit, vypomohou tradiční britské znaky od Scotland Yardu po suchý humor typu „Jen Bůh ví všechno. Prý je pro Mossad“.
Na rozdíl od podobných agitek má Nepohodlný dvě výhody: romanci, která proplétá politické sítě, a tajemství, které se dlouho týká i milostného vztahu. Láska a záhada tak usilovně odhánějí zívání nad další umolousanou zápletkou o hnusném mamonu tyjícím z bídy nevědomých. I když na verzi, že ohnivá aktivistka ve skutečnosti doplatila na nevěru s urostlým domorodcem, si divák sotva vsadí.
