RECENZE: V Mužích v říji vidíte jen to, co chcete. Chtějte co nejvíc

V době vrcholící volební kampaně se uvádí do kin film, v němž hraje důležitou roli politika. Přesto je na Mužích v říji nejcennější to, o co šlo režiséru Robertu Sedláčkovi už v jeho předešlém snímku Pravidla lži: živočichopis lidských typů. Apolitických.

„Došlo mi, že chci-li lidem říkat vážné věci, musím je tak trochu bavit a jít na ně přes smích,“ nechal se před časem slyšet Sedláček. A nutno říct, že v případě Mužů v říji nejde o frázi.

Je to totiž přesně ten typ filmu, u kterého se člověk může nenuceně bavit, ale pokud chce víc, dostane to. Podmínkou je, že má něco jako šestý smysl, schopnost vnímat víc, než je mu předkládáno.

Kdyby pouze sledoval, došel by tam, kde ho režisér (bohužel) chtěl mít: totiž jen k „odhalení“ pokřivených politických praktik, které „kašlou na obyčejného člověka“.

Fraška a vážka

Muži v říji

60 %

ČR, 114 min.

režie Robert Sedláček

hrají Eva Vrbková, Jaroslav Plesl, Jaromír Hanzlík, Marta Vančurová, Martin Huba

Kinobox: 59 %

IMDb: 5.6

Ano, v prvním plánu zůstávají Muži v říji dobře obsazenou politickou fraškou. Ta ovšem neřekne víc než zbrunátnělý divák nováckého Kotle: politika je špína, papaláši verbež a ať jdou všichni... víte kam. Trochu nuda.

Naštěstí je tu druhý plán; a ten už není nudný ani trochu. Právě naopak. Sledovat Muže v říji je jako pozorovat hladinu čeřenou vánkem. Na první pohled se neděje víc, než že kapka vody ohodí vážku a loďka na hladině se zhoupne. Jenže zatímco jedno zhoupnutí nic neznamená, víc jich dokáže došoupat loďku někam, kde už to znamená dost.

Ve vsi jménem Mouřínov se mnoho neděje. Líná atmosféra venkovského rána - mimochodem vykreslená tak umně, že by se, jak říká Rákosníček, dala krájet - i lidé, již se pohybují po návsi, podporují dojem, že v těchhle končinách nás žádné velké „vzrůšo“ nečeká.

V autě dospává místní lamač srdcí, odněkud z dálky zaznívá zvuk cirkulárky. Ženy vyzvedávají muže s kocovinou, u rybníka kvákne žába a to je tak zhruba všechno. Zdánlivě.

Ve skutečnosti se i tady odvíjejí velká lidská dramata, jen nejsou v centru pozornosti. Nechybí milostný trojúhelník, nemoc ani trauma z dětství.

Velké a malé problémy

Ve stínu „velkých“ problémů, jako je ten ústřední - starosta musí zajistit průjezdnost obce, což znamená přesvědčit ty správné úředníky o stavbě silnice - se sice jeví jako nepodstatné (a režisér je proto také pouze naťukává), ve skutečnosti však právě o ně tu jde především. Tedy pokud chcete, aby o ně šlo.

Podprahová působení lidských mikropříběhů jsou z velké míry prací herců. Jaroslav Plesl coby stávkující mistr ve vábení jelenů předvádí, jak plastické je jeho herectví. Dokáže být dojemný až dětský (to když si na dvorku staví kolotoč), pevný a zásadový (v odporu, s nímž čelí povinnosti „pomáhat své obci“). Neohrabaný v záležitostech milostných, statečný ve věcech osobních.

Když chodí předčítat Martě Vančurové, nemocné ženě, jež přestává mít pojem o světě, má něco ze Slámova Venkovského učitele, ale svůj život drží v rukou mnohem pevněji.

Pozadu nezůstávají ani Martin Trnavský či Jaromír Dulava, Eva Vrbková je příslib, který režisér zcela jistě ještě rozvine. Dokonce i ustaraný starosta Pavla Zedníčka má „drajv“. Ač pořádá akci, která si svou bizarností nezadá s maškarním plesem (Mistrovství Evropy ve vábení jelenů), a ač je jeho jediným hereckým úkolem oscilovat mezi rolí „muže z lidu“ a „toho shora“, nikdy nesklouzne ke karikatuře. Ba právě naopak: do poslední chvíle zůstává civilní a uvěřitelný.

Vidíte, co chcete

Právě autentické člověčenství, díky němuž nejsou Muži v říji pouhým panoptikem, také zachraňuje výsledek, který jinak lavíruje někde mezi formanovským Hoří, má panenko a Slámovými venkovskými sondami a vtipy, jimiž lidé zásobují redakce prázdninových magazínů.

Nepochybným vrcholem, k němuž vše od začátku směřuje, je ona myslivecká slavnost. Nevkusné fresky od místního umělce coby dekorace na pódiu, Dlouhá noc Heleny Vondráčkové dunící z amplionů, dělníci aranžující smrčky a mistři vábiči trénující na evropské klání: to vše tvoří zvláštní kolorit. Ano, kombinace trapnosti a obdivu má kouzlo,.

Pak jsou tu ale také četná klišé - vlajkami od Vietnamců počínaje, všudypřítomným místním bláznem konče - a ta kouzlu podkopávají nohy. Když nastoupí papaláši, všem je jasné, že TADY už chce autor říci něco „důležitého a vážného“. Z postav se stanou figurky, z výpovědi apel a - je po půvabu.

Muži v říji zkrátka víc než kterýkoli jiný snímek stojí na divácké vůli. Vidíte jen to, co chcete. Chtějte co nejvíc.