RECENZE: Řecké ruiny na Svatbu nemají, jako lék proti podzimu však fungují

Zázraky se neopakují – ostatně proto také zůstávají zázraky. Sedm let po celosvětovém hitu Moje tlustá řecká svatba, který vedle hollywoodské rutiny romantických komedií působil jako zjevení, dorazil do kin volně navazující Můj život v ruinách. A za svým vzorem, z jehož popularity okatě těží, bohužel zaostal.

V podstatě je to mírný podvod na diváka stejně jako to slunné Řecko na plátně, které se týká vesměs památek, ovšem jinak je nahrazuje španělské pobřeží.

Také Nia Vardalosová zůstala v hlavní roli, jenže tentokrát už nepsala scénář a režisér Donald Petrie jí přistřihl křídla; bezzubě a bezbolestně provádí její hrdinku tuctovou proměnou smutné Popelky v královnu plesu.

Pubertální profesorka

Na rozdíl od nahořklé Mé tlusté řecké svatby se ve sladkém Mém životě v ruinách vlastně žádný velký přerod ani vývoj nekoná. Hrdinka, americká profesorka historie, která v zemi svých předků coby průvodkyně unavuje turisty upjatým školometským výkladem, vypadá docela přitažlivě od samého počátku.

Můj život v ruinách

50 %

USA, Španělsko, 95 minut

Režie: Donald Petrie

Hrají: Nia Vardalosová, Alexis Georgoulis, Richard Dreyfuss

Streamovací služby: Amazon Prime (CZ zvuk)

Kinobox: 56 %

IMDb: 5.9

Aby se proměnila, to jest pod vlivem moudrého rádce objevila krásy života a lásky, stačí jí obléci si vzdušnější hadříky a nasadit srdečný úsměv.

Totéž platí pro její protějšek za volantem autokaru, podle jedné z postav nemluvného „medvěda, kterého naučili řídit“. Jakmile se trochu oholí a ostříhá, je už podle režiséra schopen lámat dívčí srdce – což však každá žena v kině poznala dávno před holičským zásahem.

Taktéž turisté mají vesměs zjevně dobrá srdce, i když se občas projevují jako otravní burani, a jediný skutečný zloduch – hrdinčin profesní kolega – je od první scény tak dětinsky karikovaný, že k jakémukoli vyzrávání nemá prakticky šanci.

Ale hlavně v Mé tlusté řecké svatbě svedla hrdinka zásadnější souboj nežli se svým zevnějškem a chováním, totiž s vlastní rodnou komunitou a tradičním předurčením. Kdežto v Mém životě v ruinách se nositelka akademického titulu zabývá jen sama sebou jako puberťačka.

Moře zabírá

Po tradiční osobní zpovědi na úvod se hraje obdoba Účastníků zájezdu; ve výpravě nechybějí únavní vtipálci, opilci, šouraví důchodci, unuděná teenagerka, pozdní lovkyně mužů, tlouštík – ryze typizované figurky, milé a nepřekvapivé jako jejich humor.

Celý jejich spor s hrdinkou se vejde do volby, zda se půjde do chrámu, nebo na nákupy. Všechno je jasné, sladkobolné a průhledné včetně tajemného dárce květin – a toho podstatného, „řeckého“, zbylo vlastně dost málo. Kromě komunálně načrtnuté mentality: na kávu a tanec je čas vždy, práce počká.

Škoda, že scénář neměl větší ambici než hezkou turistickou pohlednici s trochou vlídných žertů bez point a spoustou pouček, moralit či výlevů typu „výhled je znehybnělá hudba“. Ale dotyk slunce a moře nudu zaplaší; jako útěk od podzimu i průměrný polořecký film zabírá.