Film Mezi vlky, kterému herecky kraluje Liam Neeson, začíná čistě. Nabízí divácky atraktivní téma přežití v divoké přírodě s bilančním zamyšlením nad smyslem života. Parta hrubozrnných dělníků, která dlouhé týdny dobývala ropu v drsných podmínkách, letí domů. V silné bouři se chlapi ještě hecují, co dělat, kdyby se vzdušné plavidlo zřítilo.
Přestože nám byl pád takto dopředu oznámen, přichází katastrofa překvapivě a s omračující silou. Stačí záblesk a teplé pohodlí letadla střídá sněhová vichřice, prostorem létají mrtvoly a v díře na boku se rychle blíží země. Touha už nikdy neletět je silnější než kdykoliv předtím.
Po dopadu si ještě chvíli hovíme v něžné halucinaci hlavního hrdiny a už jsme uprostřed ničeho, na bílém prostranství hoří trosky, mezi nimiž leží předpisově připoutaná těla na sedačkách. Jeviště pro osm přeživších herců je připraveno. Hlavní postava se jmenuje John Ottaway a jako jediná zůstává po neštěstí při smyslech.
Ostatní jsou na tom hůř. Panika se neomezuje jen na nekonečnou smršť vulgarit, ale je předestřena třeba snahou dovolat se milované manželce. Po anonymitě hromadného masakru přichází první konkrétní smrt, Ottaway na sebe bere úlohu kněze a také přirozeného vůdce.
Nestačí, že skupina přežila katastrofu, v okolí jsou krvelační vlci, kteří nezabíjejí z hladu, ale chrání své teritorium. Zvířata nejsou téměř vidět, kamera se omezuje na letmé záběry srsti a svítící oči ve tmě. Začíná zoufalý pochod bílou pouští, během něhož příroda vyřazuje nejslabší kusy. Film je naštěstí víc než instruktáží, jak přežít v divočině.
Mezi vlky |
Při úmorném pochodu se postupně vybarvují povahy. Je tu slaboch i očekávaná postava vzdorujícího spratka, který rozkládá morálku. Poutavě jsou rozehrány boje o moc ve skupině, se zjevnou paralelou na alfa samce vlčí smečky. Ta je jako memento smrti stále na blízku. Jak se konec blíží a lidská tlupa řídne, přichází čas bilancovat.
Vyrovnání v kruhu ohně je bohužel až příliš doslovné a někdy moc upovídané. Sentimentální a tolik americké vzpomínání na dcerušky a přísného otce milujícího poezii je okamžikem, kdy to s filmem začne jít z kopce. Hra na vybíjenou sice pokračuje, ale stále víc sklouzává k patosu.
Doslova mučivé jsou návraty do minulosti, které jsou líčeny v krátkých prostřizích holčičky s dlouhými vlasy a manželky na kapačce. Kdyby si tuto část tvůrci odpustili a vsadili na prostý účinek syrové reality, prokázali by příběhu lepší službu. Možná by pak vyprávění zhuštěné na jedinou otázku, tedy jestli má smysl za život bojovat, neztratilo tempo a nevyústilo v tak rozpačité nic.