Před pěti lety se američtí filmaři zaklínali, že tragédii 11. září na plátno nepřenesou. Jako první prolomil tabu Let číslo 93. Možná měl zůstat i posledním: protože na tíživé látce neparazituje a protože lepší film o ní se snad ani natočit nedá.
V očích Paula Greengrasse nenašlo smilování jediné hollywoodské klišé. Režisér nevydírá pomocí dětí či psů. Nepouští před kameru prezidenty. Nevplétá do reality smyšlené city jako Titanic. Nemá místo pro hrdiny s uceleným životním příběhem ani pro herecké hvězdy.
Nevysvětluje, nemanipuluje, ničím nešpiní věrnou rekonstrukci. Dodržel, co si předem vymezil: v reálném čase sleduje jen čtvrté letadlo a pouze ve čtyřúhelníku mezi letovými dispečery, pasažéry, únosci a posádkou.
Stačí to? A jak!
Právě důsledná volba nestrojené, takřka dokumentární věrnosti se postarala o neuvěřitelně důvěrný prožitek. Divák netuší, kolik detailů o oblíbeném jídle, pití či četbě obětí získali filmaři od pozůstalých, ani jak herce volili podle podoby s lidmi, jež představují, a místo scénářů jim dali dokumenty o nich. Neví, že někteří pracovníci kontrolních věží hrají sami sebe nebo že při natáčení bydleli představitelé únosců v jiném hotelu než ostatní herci, aby mezi oběma světy zůstával odstup a napětí.
To všechno člověk nemusí vědět, a přesto jej podprahově spoutá pocit, že je přítomen skutečnosti o to svíravější, že na rozdíl od postav na plátně zná její vyústění. Úzkost v sále narůstá tím víc, čím všedněji působí záznam dne. Po kratičkém věcném obrazu s arabskými mladíky jako by kamera snímala docela obyčejné děje.
Nástup posádky i cestujících se zdá tak normální, jak jen může být, v letovém provozu jízlivě vtipkují o prezidentových letech ve špičce, lidé s mobily i dispečeři při startu se chovají tak civilně, že nic neruší autenticitu jednoho z mnoha běžných letů. A člověka jímá hrůza z osudové loterie i z vědomí, že tentokrát nepřijde žádný Bruce Willis, aby v poslední vteřině spasil svět.
Všichni mají strach
Když v řízení letového provozu zachytí úryvek prvního dramatu, ještě pořád mají pevné nervy specialistů. U monitorů sedí vesměs tuctoví tatíci, žádní svalnatí rekové, ani dámy nevypadají jako manekýnky. Na rozdíl od filmů s reklamními panáky připomíná Let číslo 93 spíše sestřih přímého přenosu.
O jednom únosu už se ví, když čtvrté letadlo právě startuje; telefony začínají drnčet jak na burze; jedni visí na monitoru, aniž tuší, co obnáší fakt, že „letadlo zmizelo na Manhattanu“; druzí z navigační věže hledí na dvojčata netušíce, proč hoří. A včetně armády visí všichni očima na televizním vysílání CNN. Tak přesný je obraz světa onoho dne: chaos, nevěřícnost a bezmoc v davech před obrazovkou.
To už se nervozita žene do obrátek. „Nechte mě pracovat, další letadla už mi nedávejte,“ utrhují se hledači dalších zmizelých strojů. Takhle neosobně, na blikavých monitorech, účinkuje děs drtivěji než veškeré názorné triky katastrofických filmů.
K akci na sledované palubě se schyluje po hodině, kdy už se sál chvěje jako tehdy před pěti lety a znovu spoluprožívá nejistotu, nevědomost a nemožnost činu ve chvíli, kdy je ve vzduchu na pět tisíc lidí. „Sestřelit? Ale kdy? A jak to mám říct těm pilotům?“ řeší vojáci nejkrutější dilema. Do zmatků ještě vybuchuje naplno vzájemná řevnivost civilních letů a armády.
A režie stále častěji „přepojuje“ do letadla, kde vládne strach na obou frontách. Dlouho nerozhodní teroristé už jsou v kokpitu, ale třesou se stejně jako cestující, kteří šíří poplašnou zprávu systémem tiché pošty od sedadla k sedadlu. „Pilot je prý v krvi na zemi, pošlete to dál,“ letí od úst k ústům zprávy, dohady, úvahy, výmysly.
Třeba bomba, jíž únosci hrozí, je jen atrapa - ale třeba není. Třeba bychom je přemohli - ale třeba taky ne. Váhá se i na zemi -“Tak už zvedněte zadek a rozhodněte to!“, liší se údaje o letadlech a jejich cílech. Nikde netrčí jeden Hrdina s velkým H, jen zaskočení lidé, kteří kradmo volají svým blízkým „Ahoj mami, jedna hodná paní mi půjčila telefon...“
V tom je obrovská působivost snímku: všichni sdílejí strach, teroristé, oběti i diváci. Všichni se modlí - a náhle je jedno, kterého Boha mají na smysli. A když si cestující navzájem dodají odvahu, bez patosu, slov i vítězné hudby se dostaví hrdý úžas, co člověk dokáže v takové chvíli. Pak už přijde jen pád. Pád bez efektů, do ticha a tmy, z nichž mrazí.
Přijde World Trade Center
Další americký film o 11. září se jmenuje World Trade Center, natočil jej Oliver Stone. Vypráví o dvojici policistů, kteří přišli do Světového obchodního centra mezi prvními zachránci.
Jejich jména John McLoughlin a Will Jimeno zná celá Amerika, ve filmu je představují Nicolas Cage a Michael Pena. Přežili plných dvanáct hodin pod šesti metry sutě.
Jejich příběh ve filmu doplňují osudy jejich rodin a kolegů, kteří pro ně riskovali vlastní životy. „Oni jsou pravými hrdiny. My jsme také čelili smrti, ale neměli jsme na výběr. Oni ano,“ říkají záchranáři.
Aby se film co nejvíce přiblížil skutečnosti, točil se na místě tragédie - kromě scén ze zřícených budov - a ve skutečné časové posloupnosti.
World Trade Center vstoupí do českých kin počátkem října. ČTĚTE TAKÉ: Stone pohřbil v troskách WTC svou soudnost
