Přestane-li se totiž tahle velmi volná parafráze baletu Labutí jezero poměřovat jen uvnitř vlastního triptychu a vstoupí-li do širší soutěže třeba s Lotrandem a Zubejdou, jsme zas zpátky tam, kde už jsme byli: u věčné koprodukční kletby, kde se dá mezi vkusem a tradicí obou zemí jen velmi mechanicky lavírovat.
Zkušenost praví, že česká pohádka rovná se hravost, líbeznost, humor, písničky; žádá slunečně sousedskou náladu, kde i zlo je spíš k smíchu. Zato pohádka německá bývá dramaticky vypjatá, pochmurná až mysteriózní, panuje tu napětí často na způsob dětského thrilleru.
Jezerní královnaČR/N, 100 min. režie Václav Vorlíček hrají Max Urlacher, Jitka Schneiderová, Ivana Chýlková, Jan Hrušínský, Jiřina Bohdalová |
A obě tyhle zvyklosti zkouší dát Jezerní královna dohromady, přičemž „legraci“ tu vyrábějí jen Jiřina Bohdalová coby vodnice s doutníkem a sklenkou puškvorcové a Jan Hrušínský jako tupý i pažravý sluha matně úhledného prince. Naproti tomu německé struně nahrává nejen dokonale rozvlněná, setmělá podvodní říše (v podobné už jsme topili doktora Mráčka) či krutá panovnice Ivany Chýlkové, ale také její mazlíček, obří masožravá ryba jako ze Spielbergových Čelistí - naštěstí její krmení ubohými lidskými oběťmi nikdy kamera neukáže až do krvavého konce. A aby temného strašení nebylo málo, drábové ještě pod vodu stahují houfy dětí - vyhladovělých otroků určených ke sběru perel.
Princ tudíž nemá na starosti jen Odettu, zajatou princeznu proměněnou v labuť, ale také sociální rebelii na způsob Bídníků, kdy se malí Gavrochové vzbouří proti panskému útlaku a vtrhnou na pomyslné barikády.
Jak vidno, příběh má opravdu bohatší „akční výplň“ než Kouzelný měšec, triky působí mnohem profesionálněji než v případě toporné loutky Ptáka Ohniváka. Ale co je to platno, když místo „čisté“ pohádky se vyloupl další slepenec princezen a příšer, nadto s praporem revoluce.
