Jenže tvůrci jdou na komiks důkladně a naučně skoro jako ČT na Eurosong. Nejprve vypravěč shrne legendu. Pak se Peteru Fondovi v roli vyžilého Mefistofela belhajícímu se o holi, jenž se hrdelním hlasem směje jako Fantomas, upíše krví mladičký hrdina v podání Matta Longa, ukázkového prince dívčích srdcí – ale jak z něj proboha může vyrůst Nicolas Cage?!
Ten se objeví „po letech“ čili vzápětí, v sekvenci vystihující vlastně celý film: show je efektní, pád hrozivý, Cage směšný. Na rozdíl od bodrého motorkářského týmu nejenže nepije, nekouří a čte; navíc má ve tváři karikovaně zarytý výraz jako po injekci u zubaře.
Paradoxně působí nepřirozeněji než jeho soupeři, padlí andělé vedoucí generační válku s Mefistofelem, kteří vlní boky jako dekadentní upíři z Blade.
Pravda je, že herec kromě nevkusného drandění mezi hroby nemá moc šancí něco předvést: jako každý jiný superman totiž jen honí zlé a zachraňuje dobré, na slečny – kromě ústřední dávné lásky – nemá čas ani zjev.
V noci lebka, ve dne Cage, to je smutný úděl. Jen vzácně, třeba když si před zrcadlem zkouší grimasy, dovolí si Cage příjemný záblesk sebeironie. Ale sotva se vrátí ke svému utrápenému obličeji, kino už se směje.
Cage má jedinou výhodu, že Eva Mendesová v roli milované novinářky (už zase) je ještě o poznání slabší herečka. Kdykoli žasne, mocně se jí dmou ňadra; tím její výrazové prostředky končí, takže i dojemné milostné dialogy mají v sále veselou odezvu.
Jistě, páni kluci se zjevně nadchnou pro pekelnou motorku, za níž zůstává rozžhavená čára a jíž film nadělil pár pěkných akcí jako jízdu po vodní hladině nebo vzhůru po mrakodrapu. Ale jinak Ghost Rider přináší tuctovou vybíjenou až po westernové finále.
