Irena Horváthová je dost charizmatická na to, aby si získala i ty, kteří jindy odolávají.

Irena Horváthová je dost charizmatická na to, aby si získala i ty, kteří jindy odolávají. | foto: Total HelpArt T.H.A.

RECENZE: El Paso Zdeňka Tyce hodně mluví, ale málo říká

  • 10
Nebýt Tycovy dokumentaristicky-sociologické posedlosti, respektive kdyby se Tyc rozpomněl, že umí být filmařem v tom pravém slova smyslu, mohlo být El Paso docela zajímavým příspěvkem do diskuse o takzvané romské otázce. Takhle je prostě JEN příspěvkem.

Vlastně by stačilo málo: nebát se být osobní, i když jde o veřejné (a výbušné) téma. Ba naopak právě proto. Tam, kde se Tyc „zapomene“ a věnuje se ženským hrdinkám, respektive jejich vzájemnému sžívání, má jeho film tah a téma naléhavost, kterou by mělo mít. Tedy pokud je ambicí režiséra někoho o něčem přesvědčit, a ne jen podat zprávu.

TRAILER K FILMU EL PASO

Romskou vdovu se sedmi dětmi a astronomickým dluhem na krku hraje Irena Horváthová přesvědčivě v momentech, které by se možná nelíbily ministru Kocábovi, ale paradoxně právě ony za něj udělají spoustu práce. Vyznívají totiž jednoznačně ve prospěch „nepřizpůsobivých“ - i když na první pohled svádějí spíš k jejich zavržení.

El Paso

50 %

ČR, 2009, 98 min.

režie: Zdeněk Tyc

hrají: Irena Horváthová, Linda Rybová, David Prachař, Igor Chmela

Kinobox: 53 %

IMDb: 6.1

„Neříkejte mojim děckám, co musí. JÁ jsem jejich matka, ne vy!“ hádá se vdova s úředníkem, když jí spílá za promeškaný den školní docházky. Člověk se chvíli chytá za hlavu, chvíli si zoufá, chvíli dumá, jestli je víc pošetilá, nebo hrdá, aby si nakonec k vlastnímu údivu přiznal, že i když je ta paní občas na zabití, v podstatě si získala náš obdiv.

El Paso se ptá, zda být Romem opravdu znamená být vinen

El Paso se ptá, zda být Romem opravdu znamená být vinen

O pozadí příběhu a jeho hrdinech: seznamte se s filmem Zdeňka Tyce

Ostatně podobně „to má“ i Horváthové advokátka v podání Lindy Rybové. Od hygienických ubrousků, kterými si drhne ruce po každé návštěvě romské domácnosti, se postupně doklopýtá až k určité formě porozumění. Či ještě spíš k čemusi na způsob ženského spiklenectví - intimního, nespostižitelného, ale rozhodně přesvědčivějšího než všechna prázdná gesta a klišé, kterými jinak El Paso doslova přetéká.

Jako dokument by Tycův snímek klidně obstál: má reálný základ a striktně nestylizovanou atmosféru, o zástupech neherců a neherečce (zpěvačce skupiny Guločar) v hlavní roli nemluvě. El Paso je ale snímek hraný a jako takový má vzbudit emoce. Vyburcovat, popudit, naštvat, nadchnout. Cokoli. Jen ne pouze popisovat.

Z filmu El Paso

Což o to: Tyc na emoce dokonce i občas zahraje, akce se ovšem míjejí účinkem. Postavy angažovaného fotoreportéra nebo chápavého terénního pracovníka, jejichž úkolem je ukázat „ten správný pohled“, totiž s dialogy šustícími papírem působí až příliš křečovitě. Místo katarze se dostaví jen shovívavý úsměv a divák má pocit promarněné příležitosti. Za režiséra i za ten příběh.