Vlastně by stačilo málo: nebát se být osobní, i když jde o veřejné (a výbušné) téma. Ba naopak právě proto. Tam, kde se Tyc „zapomene“ a věnuje se ženským hrdinkám, respektive jejich vzájemnému sžívání, má jeho film tah a téma naléhavost, kterou by mělo mít. Tedy pokud je ambicí režiséra někoho o něčem přesvědčit, a ne jen podat zprávu.
TRAILER K FILMU EL PASO
Romskou vdovu se sedmi dětmi a astronomickým dluhem na krku hraje Irena Horváthová přesvědčivě v momentech, které by se možná nelíbily ministru Kocábovi, ale paradoxně právě ony za něj udělají spoustu práce. Vyznívají totiž jednoznačně ve prospěch „nepřizpůsobivých“ - i když na první pohled svádějí spíš k jejich zavržení.
„Neříkejte mojim děckám, co musí. JÁ jsem jejich matka, ne vy!“ hádá se vdova s úředníkem, když jí spílá za promeškaný den školní docházky. Člověk se chvíli chytá za hlavu, chvíli si zoufá, chvíli dumá, jestli je víc pošetilá, nebo hrdá, aby si nakonec k vlastnímu údivu přiznal, že i když je ta paní občas na zabití, v podstatě si získala náš obdiv.
El Paso se ptá, zda být Romem opravdu znamená být vinenEl Paso se ptá, zda být Romem opravdu znamená být vinenO pozadí příběhu a jeho hrdinech: seznamte se s filmem Zdeňka Tyce |
Ostatně podobně „to má“ i Horváthové advokátka v podání Lindy Rybové. Od hygienických ubrousků, kterými si drhne ruce po každé návštěvě romské domácnosti, se postupně doklopýtá až k určité formě porozumění. Či ještě spíš k čemusi na způsob ženského spiklenectví - intimního, nespostižitelného, ale rozhodně přesvědčivějšího než všechna prázdná gesta a klišé, kterými jinak El Paso doslova přetéká.
Jako dokument by Tycův snímek klidně obstál: má reálný základ a striktně nestylizovanou atmosféru, o zástupech neherců a neherečce (zpěvačce skupiny Guločar) v hlavní roli nemluvě. El Paso je ale snímek hraný a jako takový má vzbudit emoce. Vyburcovat, popudit, naštvat, nadchnout. Cokoli. Jen ne pouze popisovat.
Což o to: Tyc na emoce dokonce i občas zahraje, akce se ovšem míjejí účinkem. Postavy angažovaného fotoreportéra nebo chápavého terénního pracovníka, jejichž úkolem je ukázat „ten správný pohled“, totiž s dialogy šustícími papírem působí až příliš křečovitě. Místo katarze se dostaví jen shovívavý úsměv a divák má pocit promarněné příležitosti. Za režiséra i za ten příběh.