Není bez talentu, jako růže není bez trnů, dala by se vypůjčeným bonmotem charakterizovat Zuzana Liová, jejíž česko-slovenská prvotina Dům vstoupila do kin.
O své scenáristce a režisérce vypovídá film dost jasně. Vlastní Kristova léta bere Liová vážně, na rozdíl od řady svých vrstevníků nezastydla v uměle prodlužované pubertě studentských výkřiků záměrné "jinakosti", ve všech složkách se snaží o co nejvyšší profesionalitu a začíná od sebe: nad úpravami scénáře strávila několik let.
Právě scénář ověnčený cenami představuje klíčovou sílu Domu – a současně i jeho hlavní limity. Komorní rodinné drama je totiž už svou podstatou jednak spíše televizní, jednak rozehranou partií od počátku dost předvídatelné – alespoň v základních obrysech.
Otec, který chce pro své dcery jen to nejlepší,má na mysli zejména jejich vzdělání a bydlení; staví jim domy na vsi hned vedle rodného stavení. Je jasné, že takovým vyhlídkám se mladé ženy bouří. Tu starší, která jeho plány rozbořila předčasným sňatkem s milým flákačem schopným jen plození dětí, otec zavrhne. A upne se k mladší, již hlídá na každém kroku a rovnou ze školy žene do práce na stavbě. Je tedy jen otázkou času, kdy si vyhledá únik i studentka v podání Judit Bárdosové, měnící sen o zahraniční cestě za místní románek.
Judit Bárdosová v prvotině Zuzany Liové
Zprvu doutnající napětí mezi dívkou a otcem postupně jiskří, jako když křísne kámen o kámen, ale daleko nosnější, byť navenek tišší, je vztah rodičů. Bez Miroslava Krobota v roli otce by se Dům bortil. Skvělý herec jej podpírá robustní patriarchální autoritou: tvrdý ke svým blízkým, ještě tvrdší sám k sobě. Nese v sobě úsporně urputné soustředění na poslední věc, kterou chce v životě ještě stihnout; šetří na vodě, světle, dárcích, pouze sebe nešetří. A matka v podání Taťjany Medvecké mezi mužem a dětmi uhlazuje hrany; není trpná, jen oddaná a lety zmoudřelá. Ví vše, ale mlčí; za noci s obavou sleduje mužův dech a k činu se odhodlá, když to nikdo nečeká.
Solidní začátek
Drobné postřehy, přesně odpozorované a výmluvné i beze slov, filmu sluší; kolik úlevy v jinak upovídané domácí kinematografii přinese třeba dívčina okázalá vzpoura v kostele vyjádřená jediným tónem varhan. Náladu snímku stvrzuje bizarní trojúhelník domů izolovaných od okolního světa, domácké rekvizity zakořeněných rituálů se stopami humoru i kamera, která ze sychravého předjaří vytahuje studené, ale jasné barvy.
Miroslav Krobot a Taťjana Medvecká ve filmu Dům
Bohužel většinu cest hrdinů do nedalekého města už pronásledují sociální klišé bezvýchodného prostředí jako šedivá sídliště, tovární pásy, reklamní letáky. A ve střední části, která se točí kolem dívčiny nevyhnutelně zraňující, leč trochu naivní a ve své podstatě banální romance, se rytmus vyprávění zbrzdí – jako by se příběh uměle "natahoval" pod distribučním diktátem.
Mezigenerační střet rozdílných představ o štěstí sice nepřináší převratné myšlenky ani nečekaná řešení, nicméně vychází z pevných základů pozorovatelské zkušenosti a filmařsky se dá označit za solidní práci, zvláště když jde o debut. Druhý, smělejší a sebevědomější snímek Zuzany Liové by mohl být o to zajímavější.
