Ochrannou známku Obermannové představuje zábavně stylizovaný sebevýprodej. Tak jako sama autorka pečuje i hrdinka, rozvedená spisovatelka, o dvě dcery, jejichž zásahy do matčina milostného života dávají snímku švih a vtip. Naštěstí tu neteče přeslazený sirup typický pro příběhy, v nichž děti mluví do volby nových tatínků.
Situace v čistě ženské domácnosti občas hraničí s drsnou groteskou a obě dětské představitelky s nelíčenou razancí zvládají i výroky přesahující bezzubou rodinnou zábavu, třeba „orál s vílou“.
Bohužel jinak milé české variantě Bridget Jonesové v pokročilejším stadiu ubližovaly dvě věci. Předně hrdinčiny vnitřní monology – literárně zdlouhavé a významově zbytečné.
Jen pro ženy?
Aňa Geislerová totiž umí královnu trapasů zahrát bez dušezpytných slovních berliček, často pouze pohledem; představila ji střídavě svůdnou, povadlou, ztřeštěnou, raněnou, zpustlou, protivnou, zlomenou, hravou i sebelítostivě odpudivou. Muži po jejím boku zůstali spíše u typových figurek, jen Jan Dolanský rozkošně bavil coby zkouřený pohodář.
Druhý otazník visí nad režijním pojetím Petra Slavíka. Divnovlásky totiž potřebovaly vypravěče s pořádným nadhledem, nikoli univerzálního ilustrátora textů – pokud takový specialista na látky typu Sex ve městě vůbec v Česku existuje. Bez odstupu pak může i film s přesnou mírou hořkosti a zdravou nechutí vůči feminismu mužské diváky odradit.