Bohužel pubertální hrdina musí nejprve ztratit otce, aby zhrzen ve škole zlobil a dostal domácí vězení, a nakonec má zase mrtvého otce zastoupit při záchraně matky. Disturbia tak uboze předstírá jiný, „vyšší“ typ filmu, ačkoli její půvab tkví právě v důvtipné thrillerové hře s prvky slavné předlohy.
Trpí ukázkově
V Okně do dvora je muž kvůli zlomené noze odkázán na kolečkové křeslo, odkud z nudy sleduje oknem dění naproti. V Disturbii má potrestaný student alias nadaný Shia LaBeouf na kotníku důmyslné zařízení, jež ho pustí jen na zápraží, jinak přivolá policii a s ní tvrdší trest. LaBeouf v originálních „poutech“ trpí vskutku ukázkově, jako každý kluk zbavený svých zábav; cpe se u televize a otravuje tak zoufale, že budí podobně přirozený smích jako v Transformers.
Spolu s kamarádem objeví z okna - díky zajímavému úkazu, jak málo lidí v americkém filmu používá záclony - jednak dívku svých snů, jednak podezřelého souseda, jenž krouží kolem hrdinovy maminky. A v generační trojici pak rozvíjejí pubertální hru na detektivku, ne nepodobnou dobrodružstvím dětských pátračů v knihách Astrid Lindgrenové, jen o pár let mladších. Volba teenagerů však umožňuje zapojit do strašení v duchu Záhady Blair Witch i svěží vtip zejména kolem první lásky a žárlivosti.
V každém případě těší Disturbia víc do doby, kdy se zdá jen kratochvilnou recesí studentů šmírujících, jak si soused kupuje lopatu, než od okamžiku, kdy se změní v běžnou krvavou mlátičku z domu hrůzy, v podstatě v Hostel III. Kdo odejde z kina krátce před koncem, ponechá si iluze o slušném žánrovém filmu, jenže to sotvakdo dokáže - a za finále jde známka o deset procent dolů.