Mučedníkovi, který přežil Poslední plavky a Crash road, stačí ke štěstí málo. I komedie Chyťte doktora, jež má na rozdíl od svých předchůdkyň alespoň obrys děje, dobré herce, a dokonce místa, kde se sál směje v souladu s přáním autora, nikoli proti jeho plánu.
Ale tak zle snad ještě není, aby člověk jen z úlevy, že mu není za tvůrce zase stydno, pasoval prostřední zábavu na zázrak roku. O ten se zjevně talentovaný režisér Martin Dolenský může pokusit jindy, za Chyťte doktora se mu dostane spíše pověsti šikovného debutanta, který televizní hříčku protlačil do kina.
Opět štvaný Casanova
Láká na Michala Malátného ze skupiny Chinaski, jenž i v hlavní roli gynekologa-nevěrníka zůstává hlavně Michalem Malátným ze skupiny Chinaski. Herecky neurazí ani neoslní; jen v bílém hezky vypadá a usměvavě trably proplouvá, což sedí k jeho roli i hudbě kapely. Ryzí reklamní tah – ale rozhodně ne sázka na Pana herce.
Totéž se dá říci o historce: prostě jen věčně zabírá. Kolikrát už tu byl Casanova štvaný manželkou, milenkou a dalšími sukněmi? Ani fakt, že nahlížet pod ně má hrdina v popisu práce, neobjevil Ameriku, pouze přihodil špetku přímočaré lechtivosti.
A pokud jde o režii, Dolenský sympaticky přemýšlí, jak vyprávění oživit, leč i tady platí „nic nového pod sluncem“, počínaje třemi různými typy „řešení“ a konče děleným obrazem s úryvky souběžných akcí.
Tedy – akce je silné slovo pro mile zbytečnou anekdotku plnou telefonování; její záchranný kruh drží herci. Tatiana Vilhelmová vyloženě jiskří v obou rolích, jako těhotná démonická milenka i ztrápená ženuška – a když se sejde se svou filmovou matkou Ivou Janžurovou, člověk si s požitkem řekne: Ty dvě se hledaly!
Ale skvěle baví také Vladimír Javorský, Zuzana Stivínová, Kryštof Hádek i miniatury jako sladký ňouma Karla Janáka či groteskové sólo Marka Vašuta, o vyložené pohostinské klukovině – Pavel Bém taxikářem – nemluvě.
Zručná banalita
Půvabné drobnosti díky hercům občas milosrdně překryjí obsah, jenž se dá shrnout slovy klasika „Jak ploský, prázdný, nicotný“ a v němž se vtipné obraty střídají s vousatými fóry typu „trochu těhotná“ a vymlácenými situacemi typu utopených mobilů.
Zkrátka zručně natočená banalita na pomezí Bakalářů a veseloher sedmdesátých let jako Zítra to roztočíme, drahoušku či Hodíme se k sobě, miláčku – banalita, ale nic za ní ani nad ní, jen kolem ní ten sousedský barvotiskový smích.
Podobné filmy sluší televizím na Silvestra odpoledne, ale na velkém plátně roku 2007 působí jako pohrobci. A záhadu, proč se vlastně honit za další sukničkářskou legrací, ještě násobí fakt, že i ji podpořil státní fond kinematografie.
