Nicméně v Černé knize se jeho hrdinka nesvléká kvůli účelové provokaci; naopak tak činí z ryze věcných důvodů, nezúčastněně, dokonce s ironií. A navíc skvěle hraje.
Třicetiletá Carice Van Houtenová by se měla objevit v příští bondovce. Pokud jí to vyjde, může vtipkovat, že si v Černé knize zkusila amatérsky, co agent 007 dělá profesionálně. Představuje totiž Židovku, jež za války v okupovaném Holandsku přežije jako jediná masakr své rodiny, připojí se k odboji a na rozkaz svede německého velitele. Kupodivu příjemného; a není to jediný prvek, kterým se Černá kniha liší od klasických válečných thrillerů.
Novodobá Mata Hari se vynoří po letech v kibucu, čímž odpadá očekávání, zda ji nepotkala smrt. Kupodivu to však neubírá na napětí zpětnému, nesentimentálnímu líčení jejích osudů. Když ji skrývají katolíci, musí studovat Bibli - vzdoruje bezeslovným gestem; když do chvilkové idyly udeří nálet, za pár minut si zpívá; ač stále ohrožena, její chování má nádech až uličnické bezstarostnosti.
Ani masakru blízkých, jež schovával „socialista, ale dobrák“, se nepoddá. Přijímá věci, jaké jsou; ze záblesků smíchu si dělá ochranný štít - a film z nich čerpá osobitost. Natočen je dobře, ale nijak překvapivě, pouze ona vnitřní nálada mu dává zvláštní kouzlo. Není to jasná komediální nadsázka jako ve francouzských válečných veselohrách, spíše pohled úkosem, pár milimetrů nad věcí.
Příkladný je třeba okamžik na hraně smíchu a děsu, kdy se opilí odbojáři jeden po druhém rozhodují - Já se půjdu udat. Já taky. Já taky. Mata Hari z kabaretu rozvíjí romantickou hru s ohněm na půdě přesného retrostylu a s erotikou bez pověr, iluzí i závojů - což v případě zajímavé herečky lahodí oku, u brunátných nacistických pohlavárů velikosti XXL už méně.
Hlavně však všichni, „hodní“ i „zlí“, mezi nimiž vedou tenčí hranice než obvykle, sdílejí nevšední, sebeobranný odstup od vlastních citů: jako by je záměrně odháněli nebo jich nebyli schopni. Ne teď.
