V hotelové scéně s nezletilou prostitutkou dodatečně zmizela tvář zákazníka - postavy švédského premiéra, jímž byl tehdy Olof Palme. Režisér dal na námitky rodiny, ačkoli se hájil, že nejde o dokument. A soud mu dal za pravdu.
Ale kosmetický zásah nic nemění na tom, že thriller čerpá ze skutečné aféry konce 70. let, že herec Magnus Krepper odpovídá podobě Palmeho typově i projevem na předvolebních mítincích a že příběh se mohl odehrát kdekoli, kde si mocní připadají všemocní.
Kauzu dívek zneužívaných dobovými "papaláši", tak trochu předchůdkyni Milénia, charakterizuje její univerzálnost, bohužel tedy i předvídatelnost. Školačky odložené do ústavu utíkají za nočním výdělečným dobrodružstvím, leč ze zábavy se stane nátlak, sekt vystřídají drogy a policie naráží na zjištění, že viníci mají dlouhé prsty. Nic nového ve dvou a půl hodinách.
Přesto Call Girl nabízí jistý bonus, a sice nadmíru věrné retro: obrazově čisté, slovy úsporné, pamětnicky blízké. Probouzejí se léta sedmdesátá jako vyšitá a nikoli nepodobná těm zdejším, od oblečení až po nábytek.
Z filmu Call Girl v režii Mikaela Marcimaina
Švédský demokratický socialismus sdílí leckteré rekvizity s naším socialismem normalizačním - a také jeho antihrdiny. Upocené, ruměné, oplzlé bařtipány, kteří se vyžívají na soukromých mejdanech s přísunem vodky a slečen, partajníky, jejichž nízký vkus nevylepšily ani vysoké posty. I nábor dívek je několik tříd pod úrovní Pretty Woman, včetně jeho umolousané domácké organizace řízené dokonale odpudivou tetkou.
