Z přehlídky slavných jmen málem zatrne. Za filmovým přepisem muzikálu Bídníci stojí režisér Tom Hooper, nositel Oscara za Královu řeč, který přišel s vysokou ambicí: herci budou zpívat sami, naživo, přímo v akci.
A hvězdy to vesměs zvládají - Hugh Jackman coby věčný štvanec Jean Valjean, Russell Crowe v roli jeho policejního soka, Anne Hathawayová jako nešťastná matka, Amanda Seyfriedová představující její dceru i vděčná komediální dvojice vydřiduchů, v níž si notují Helena Bonham Carterová se Sachou Baronem Cohenem.
Takže parádní obsazení. K tomu slavné písně z nejdéle uváděného muzikálu v historii - hraje se nepřetržitě od roku 1980, u nás od roku 1992. Plus barvitá předloha Victora Huga, kde osud trestance a jeho věčného pronásledovatele vrcholí na pařížských barikádách. A v neposlední řadě bohatá výprava od dobových kostýmů až po mohutný komparz.
Bídníci podle Hoopera |
Zkrátka po všech stránkách Bídníci šíří očividnou velkolepost. Ale pouze z ní se velký film ještě nerodí. Velká podívaná - prosím, dejme tomu. Jenže k uzoufání stejná.
Ani o píď
Jednak stejná jako její divadelní podoba, již film dodržuje s věrností až úzkostlivou a vzhledem k široké známosti předlohy sebevražednou. Jednak stejná v monotónní metodě snímání, neboť každé sólo si drží detailní záběr tváře příslušné postavy. Občas to vyjde, zejména strhující zpověď zlomené Fantine v podání Anne Hathaway zní vskutku srdceryvně, skoro jako šanson. Ale jinak se hrdinové vlastně jen víceméně zdatně „prozpívávají“ nazdobeným a nabobtnalým melodramatem.
Přiznaná divadelnost filmového projektu totiž působí dvojsečně. Ano, úvodní obraz galejníků ve vlnách pod stylizovanou arénou vypadá efektně, zvláště když se tu poprvé jako v ringu střetnou Jackman, z nějž jde bezmála strach, a Crowe, jemuž ani tatíkovské bříško neubírá na vnitřní posedlosti.
Ale na druhé straně se "po divadelnicku" všechno přehání a teatrální přepjatost, která na jevišti účinkuje, ve filmu ruší. Ubožáci jsou až příliš otrhaní a špinaví, prostitutky až moc hříšné, jejich zákazníci až parodicky oplzlí. Hraje se dobová sociálka, nic nad to a nic mimo to, co známe už z povinné četby.
Jedině Carterová s Cohenem, jejichž party patří k oblíbeným i na scéně, přinášejí dekadentní oživení včetně choreografických gagů a střihových nápadů.
Jinak se děj ve své velkoleposti vleče, až se divák těší na barikády, kde snad na chvíli zavřou ústa. A teskně si vybavuje Moulin Rouge, Sweeneyho Todda, Tanec v temnotách; díla, jež filmový muzikál někam posouvala. Bídníci s filmovým žánrem nehnou ani o píď.