Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Jdou a jdou a jdou a jdou a jdou a jdou

  9:20aktualizováno  9:20
Prokletí básníci atomového věku, dva výrostci v dekadentní póze a v černé kůži, hodinku bloumají noční Paříží. Režisérce vynesli cenu mezinárodní kritiky v Berlíně.

Z filmu Atomic Age | foto: Arte France

Francouzský Atomic Age zahajuje společný projekt distribuční firmy Artcam a přehlídky Fresh Film Fest, který chce prvotinami uváděnými pod značkou Fresh Artcam "přesvědčit mladé diváky, že neexistují jen americké hity, ale i intimnější kinematografie, jež jim pomohou zorientovat se v dnešní neklidné době, pobaví je a inspirují jejich kreativitu".

Atomic Age

Francie, režie H. Klotzová, hrají N. Schneider, E. Paquet, D. Wojcik, tit., 67 min.

Hodnocení: 55 %

Lze to říci i méně vznešeně: Atomic Age patří k filmům, v nichž se za celou dobu nic nestane, čímž okouzlují festivalové poroty, ale s generačním publikem se spíš míjejí. I když Héléna Klotzová v celovečerním debutu vychází z klipové kultury mládeže, činí z ní umělecké beranidlo útočící na baštu vousatého experimentu, jakým začátečníci tak rádi objevují Ameriku.

Fotogalerie

Režisérka se dosud pohybovala hlavně v castingu a to je znát, neboť hrdiny obsadila skvěle. Eliott Paquet a Dominik Wojcik přesně splňují představu o klukovské pubertě, k níž patří akné a světácký vzdor ve tváři, v nitru směs touhy a strachu. Už při jízdě do centra Paříže za horečkou sobotní noci se zdá, že tihle Travoltové nové generace možná ani nebudou slečny potřebovat.

Nicméně Eiffelovka září na obzoru jako maják navigující poutníky k nočnímu klubu, kde hledají svůj věčný "discopříběh" od polibku přes odmítnutí – Dej si odchod, chudáku – až po jasnou facku.

Z filmu Atomic Age

Svět, kde jsou všichni na lovu i na útěku, je typicky zážitkový a nepřenosný. Z mihotu barevných světel se noří přízračné tváře bludiček na plesu upírů, bytostí bez pevného bodu, přičemž jeden z kamarádů zkouší rebelské výboje a druhý básnický zmar: "Nemůžu spát, čtu poezii, cítím se prázdný, sám, nic mě nezajímá."

Což k dospívání patří, ale ve filmu bez náznaku odstupu zní strojeně. Z klubu vyrazí do ulic a po krátké potyčce jdou dál, jen oni dva a jejich stín, teenagerovský splín. Na pustém nádraží volí rebel mezi dívkou a přítelem v pasti veršotepeckého bolestínství, poté zase jdou.

Až do temného lesa jako ze Záhady Blair Witch, kde na mýtině pod hvězdami najdou Rimbaud a Verlaine naší doby okamžik souznění, smíření, spočinutí. Načež za svítání zase jdou a jdou a jdou.

Nic proti silným hercům, neturistické náladě noční Paříže ani objevování poezie náctiletým. Ale v boji s umanutou "reportáží pocitů" to vše stačí uhrát jen lehce nadprůměrný zážitek.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.