Scenárista a režisér Radu Jude by mohl nosit přízvisko bukurešťský Tarantino. Stejně jako v Nespoutaném Djangovi se tu nahánějí otroci, stejně jako v Tarantinově dokončovaném díle Osm hrozných stojí v popředí lovci lidí a stejně jako jeho americký kolega dává Radu Jude svým hrdinům do ruky nejúčinnější zbraň, totiž humor.
Na lovu vran
Po obrazové stránce je Aferim! dost možná „westernovatější“ než mnohé klasické historky z Divokého západu, protože široká přírodní panoramata, jimiž putují na koni dva četníci, otec a syn, díky černobílé stylizaci vydechují tu pravou starosvětskou romantiku. Jen místo bizonů či pistolníků jim kříží cestu ovce, kozy nebo svérázní popové šířící názor, že „Cikáni jsou lidi, Židi ne“. A právě uprchlé romské nevolníky, kterým tu říkají vrány, mají na divokém Balkáně roku 1835 chytat jezdci ve službách zákona - byť zákona rovněž dost svérázného.
Ženu bít jemně, bez hole
Kdyby pro nic jiného, Aferim! má podstatnou poznávací hodnotu z hlediska historie a etnografie, aniž by poučoval. V rodině road movie se sice řadí k těm meditativním, ale obvyklé hlubokomyslné úvahy nahrazuje půvabnými lidovými rčeními a mudrlantskými metaforami v účinném překladu. Trochu jen vázne rytmus, protože jako každý příběh odehrávající se na cestě nabízí nekonečné množství variant: zastávek, odboček, setkání i odpočinku ve stylu „víno, ženy, zpěv“.
Ale navíc má nezaměnitelnou náladu převyšující folklorní kolorit: náladu věcně přijímané reality, kde sex i smrt se berou bez emocí a kde loutkové divadlo hraje veselé skeče plné krutosti, jíž se vyznačuje i názorný trest ve finále. Když snaha o soucit selže, jde se dál; nic osobního, prostě zvyk a zákon. I ten tehdy novátorský, jak tu zazní: „Muž smí bít svou ženu, ale jemně, ne holí.“