RECENZE: Prachy dělaj člověka dluží více nadsázky

Lupičská komedie Prachy dělaj člověka, která ve čtvrtek vtrhne do kin, slibovala českou variaci na Dannyho parťáky. Stalo se? Napůl.

Ostuda to sice není, ale Dannyho parťáci také ne. Kupodivu pohnutý vznik filmu od výměny režiséra po šibeniční rychlost poznamenal výsledek méně, než se čekalo. Naopak hlavní zádrhel si snímek pěstoval už od samého začátku: souboj žánrů.

Dva různé světy
Na jedné straně stojí scénář Radka Johna, jenž se bezdůvodně drží skutečných případů. Na straně druhé je typ zábavných historek o sympatických lupičích-gentlemanech, kteří pracují vždy bez násilí, s elegancí a pobavenou hravostí. Jenže ti se nezatěžují úplatnými soudci, politickou zvůlí, dobovou morálkou. To je jiný svět – svět publicistiky.

Prachy dělaj člověka

60 %

ČR, 2006, 110 minut.

režie Jiří Chlumský,

hrají Tomáš Hanák, Ondřej Vetchý, Michal Suchánek, Renata Visnerová,

Kinobox: 65 %

IMDb: 5.9

A spojit jedno s druhým se nedá, takže film bruslí mezi obojím. Škoda, protože začíná nezvykle svižně, zábavnou akcí z 80. let, kdy trio hrdinů obere kubánské dělníky „ve jménu revoluce“, a vzápětí dramatickým pokusem o emigraci, který cesty kamarádů rozdělí. Sejdou se znovu v současnosti: muž velkého světa Hanák, věčný outsider a pochybovač Suchánek, spolehlivá bodrá duše Vetchý.

Ač každý zastupuje jiný herecký styl, typově spolu ladí a z té různosti by se dala udělat přednost – jen kdyby jim scénář daroval víc bezstarostnosti a méně utrápenosti. Navíc, než se pustí do akce, musí „prodat“ sponzory od kavárny přes auta po cestovní kancelář a vzít si vzor z francouzské loupeže: zbytečné, ač efektně natočené.

Vyhrají příště?
Obecně filmařská podoba Prachů nezavání směšnou českou korunou. Je navenek alespoň světácká, ne-li světová: Jiří Chlumský jí dal zručnou režii, Adam Novák výtečný střih, střídá se tu hodně prostředí a akční scény včetně povodní nepůsobí jako šizená náhražka. Díky kouzlům a energii týmu vypadá film dokonce dráž, než kolik asi stál, jenom komedie to zkrátka moc není.

Lehký humor lupičům někdo ukradl. Hrstka hezkých slovních žertů vyhlíží ztraceně, pokud je nepodpoří více situací – milou výjimku představují potrhlé plány loupeží, inscenované „nanečisto“ včetně selhání. Ale jindy, protože chybí jasně daná linie jednotné nadsázky, třeba hrdinka Renaty Visnerové se snaží být civilní, kdežto postavy tchyně, soudce či policistů se blíží parodii.

Smích, jenž není ve scénáři, se realizací dohnat nedá. Tvůrci si musí vybrat: buď komedii, nebo psycho- drama o zločinu a trestu říznuté politickou satirou, což Prachy nakonec zvolí. Ale pak se divák nemůže radovat s hrdiny, jak zase všem vytřeli zrak. Leda ve druhém dílu, na který je závěr Prachů vyloženě připraven.