Akční sci-fi přišla na svět z jediného zjevného důvodu: aby si Will Smith a Jaden Smith mohli po melodramatu Štěstí na dosah zopakovat před kamerou své soukromé role otce a syna.
Zjevně o to hodně stáli, jinak by museli zahodit příběh, jenž kombinuje odvar Cesty do pravěku s pohádkou o Jiříkovi, kterému zvířátka jeho pomoc oplatí, a s trochou plakátové ekologie. Neboť lidstvo si zničilo svůj ráj, na nové planetě našlo nový domov i nové nepřátele a právě na zpustlé Zemi hrdinové ztroskotají: mladičký kadet toužící dokázat otci hrdinovi svou statečnost.
Že to svede a najdou k sobě cestu, je přitom zřejmé od chvíle, kdy matka praví: "Kluk potřebuje tátu, ne velitele."
Raněný otec dálkově řídí chlapce putujícího divočinou, aby vyslal záchranný signál; Smith starší si lebedí jako rozhlasový moderátor, junior všechno odběhá, odskáče, odbojuje, odehraje; i návaly výčitek za dávné domnělé selhání.
"Nebezpečí je reálné, strach ne," učí ho tatík, jenže ve filmu není skutečného nic. I propojení myslí hrdinů působí uměle, mystika už režisérovi nejde. A jediný zajímavý motiv "vytrácení" neboli zbavování se strachu, jejž vycítí jinak nevidomé příšerky, se zase těžko znázorňuje.
Čím to dorazíme?
Řekněme, že Po zániku Země je film čistě "klučičí", pokud vůbec na nějaké diváky myslí, ale hlavně film otravně předvídatelný. Na jediný efektní volný pád připadá celá série úkonů v duchu příruček, jak přežít v divočině: oheň, vor, lékárnička.
Až se zpod plátna takřka zhmotní vidina, kterak M. Night Shyamalan a Gary Whitta při sezení nad scénářem počítají - Máme zatím sotva šedesát minut, co tam ještě vrazíme? Zkus hada. A opice. Zbytek už dorazí vzpomínky.
Vskutku dorazily.
