RECENZE: Továrníci, dělníci a Brno jako fabrika na látky. A na úspěch

Napůl román, napůl publikace k výstavě. Předně však je Fabrika poutavé vyprávění Kateřiny Tučkové o pěti generacích textilních magnátů.

Z výstavy Brno - moravský Manchester | foto: Moravská galerie v Brně

Fakt, že Kateřina Tučková není jen spisovatelkou a autorkou románů Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní, ale i kunsthistoričkou a kurátorkou výstav, je známý. Díky spolupráci s Moravskou galerií v Brně se teď oba obory jejího zájmu protnuly v publikaci nazvané Fabrika. Ta tvoří svým způsobem katalog k výstavě o rozmachu brněnských textilek nazvané Brno – Moravský Manchester, ale souběžně i svého druhu román o pěti generacích rodiny Offermannů. Ti byli jedněmi z největších textilních magnátů v historii starého kontinentu. Ostatně, jak Tučková píše, na konci 19. století dosáhly jejich textilky takové úrovně a tak nízkých výrobních cen, že brněnské látky odebírali angličtí obchodníci, opatřili je nálepkou Made in England a prodávali je zpět na kontinent. Prý se tehdy do brněnských suken oblékala i královská rodina.

Fabrika

70 %

Autorka: Kateřina Tučková

Nakladatel: Host

226 stran, 299 korun

Tučková si od začátku Fabriky nehraje na žádný osudový román. Což na jednu stranu ubírá příběhu na kouzlu, protože ho neustále přerušuje referencemi z porad kurátorů a zprávami z archivů. Na druhou stranu čtenáře zásobuje fakty. Tedy ne těmi historickými, ale čistě pracovními. A sledovat, jak vzniká výstava, je poutavé. V každém případě se tak autorka pojišťuje proti hnidopichům, kteří by ji chtěli usvědčit z přílišné fantazie přebíjející či upravující skutečnost; v diskusích se svými kolegy z galerie i během vsuvek vlastních pochybností mnohokrát zopakuje, že zejména o nejstarších Offermannech se toho dá v archivech najít žalostně málo.

Muži a stroje

Fabrika nemůže sloužit jako ukázkový román, na to je její osnova místy až příliš řídká a viditelně nastavovaná, charaktery se drží spíš svých skutečných historických dat a dávných strnulých portrétů než detailně propracovaných vlastností, jež by je hnaly vstříc nevyhnutelnému osudu. Jako katalog k výstavě je to však nadprůměrná práce. A ukazuje cestu, jak představit návštěvníkům galerie téma v celé šíři, nechat je, aby si dozvuky výstavy odnesli domů a tam v mysli spojovali to, co už viděli v expozici, a to, co se z textu nově dozvídají. A nejde jen o osud Offermannů, ale i o doplňková hesla, která popisují jak roli vedlejších postav v příběhu, tak historické a technické termíny.

Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru koupíte zde.

Přestože v centru příběhu stojí Offermannovi, paralelně s tím Tučková líčí i dějiny Brna, textilní praxe a hlavně obyčejných dělníků. Už na konci 18. století, když byli první Offermannové svědky zděšení, jež u jejich dělníků vyvolalo používání postřihovacích nůžek nahrazujících práci padesáti lidí, bylo jasné, že muži a stroje nemusí nutně najít společnou řeč. A nejen muži, kniha je i svědectvím o utrpení sirotků, kteří v dílnách pracovali i čtrnáct hodin denně za jedno, v lepším případě za dvě jídla. A jestli se o majitelích továren dá najít v archivech málo, o dělnících z chudinských čtvrtí existují z dob, kdy už kupodivu bezvadně fungovaly matriky, obvykle jen dva záznamy – datum narození a datum úmrtí, mezi nimiž bylo často mrazivě málo let.

Ke Slavkovu přes hampejzy

Přitom právě dělníci v té době tvořili podstatu města, které zažívalo obrovský vzestup: „Jenomže starý feudální řád, v němž takovým lidem aspoň nějaké jistoty poskytoval majitel panství a pospolu žijící široká rodina, se rozpadl, a základy sociálního státu se rýsovaly v daleké budoucnosti,“ píše Tučková. Karl Offermann, stěžejní postava příběhu, jehož život rámují letopočty 1792–1869, pak nechal v Brně vystavět nejenom Denisovy sady a Lužánky, ale hlavně ulici činžovních domů pro dělníky svých továren.

Tučková jde ještě dál, když vztahuje okolnosti světových dějin k tehdejší místní výrobě. Třeba když líčí, jak se Brnem prohnala napoleonská vojska a jak pak město poznamenala bitva u nedalekého Slavkova. „V Brně nebylo jediného člověka, kterého by se válečné běsnění nedotklo. Všichni běhali s vodou, obvazy nebo jídlem, městští hrobníci ráno co ráno sváželi další mrtvé do jámy vykopané na novém krchově za městem. Vítězné vojsko odtáhlo teprve v půli ledna roku 1806 a za sebou nechalo ožebračené město s táborem nemohoucích, které bylo třeba živit, a po týdnech oslav i šířící se francouzskou nemoc. Ta z hampejzů rychle přeskočila i do měšťanských domácností, v nichž Francouze vzteky proklínala nejedna paní i služebná,“ píše autorka.

Offermannovi už tehdy dokázali tuhle nevýhodu obrátit ve svůj prospěch, rychle se domluvili, že budou pro armádu šít a vojákům dají najíst, když ti na oplátku místo povalování v lokálech a plenění přijmou placenou práci. Francouzská armáda tak tenkrát postavila Offermannům nový sklad – a ti si navíc zajistili odbyt látek do Francie, protože Napoleon dlouhodobě blokoval obchod s Anglií.

Tučková v nadsázce tvrdí, že její Fabrika je něco mezi fantasy, komiksem a pohádkou. A není vůbec špatná.