Britský režírující herec Richard Ayoade obsadil hollywoodského kolegu Jesse Eisenberga do příběhu mísícího prvky z díla ruského klasika F. M. Dostojevského s povrchním výkladem poetiky Franze Kafky. Výsledek je nasnadě: naplňuje význam pojmu "kafkárna" a s výjimkou artových festivalů (však také Dvojník zahajoval Dny evropského filmu, než vstoupil do běžných kin) se mu diváci nedůvěřivě vyhýbají.
Přitom není špatný, jen se v přepjaté stylizaci utápí, opájí se jí takřka rituálně, až zapomíná, že bizarní divadelní panoptikum se na plátně vyjímá cizorodě jako čiročirá schválnost. Zvláště když z hravosti přejde k satiře a groteskní tón vystřídá existenciálním. Tak by vypadal hrdina komedie Jsem nesmělý, ale léčím se, kdyby jeho tvůrci náhle pocítili vyšší umělecké ambice, pročež by ho obklopili šerosvitem, nocí, mlhou, holou bídou a prázdnotou bezčasí s retroprvky byrokratického mocnářství.
Jesse Eisenberg hraje plachého úředníčka přehlíženého celým okolím včetně tajně milované dívky. Pak mu i sny rozbije nový kolega, fyzicky k nerozeznání, ale povahově pravý opak, zosobněné přísloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Se zdvojením postavy dostane přehlídka absurdit trochu říz, neboť Eisenberg sám se očividně baví, ale kafkovský obal se rychle omrzí a pointa všechno nezachrání.
