Bylo nebylo, v Transylvánii vládl dobrý kníže, milující manžel i otec a statečný bojovník. V duši však nosil jizvu dětské vzpomínky, jak ho dal vlastní otec vychovat u sultána, aby zabránil krveprolití. Když pak Turci přijdou se stejným diktátem za ním, kníže se vzbouří, požadovaných tisíc chlapců včetně vlastního syna jim nevydá a ve snaze uchránit národ před odvetou se stane upírem, který nepřátelské vojsko svou mocnou silou rozmetá skoro sám. Ovšem upírem jen dočasným: pokud po tři dny odolá lidské krvi, vrátí se mu původní podoba.
Nazvat takovou slátaninu „neznámou legendou“ je čirá domýšlivost, nicméně diváci čekají alespoň příslušné žánrové řemeslo. Omyl, ani stín chroptících zombíků v úvodu, ani závěrečná počítačově našlehaná scenerie osmanské armády mezi skalami velkofilm ještě nezařídí, což platí vrchovatě i pro 3D.
Luke Evans v titulní roli má jediný herecký úkol, totiž vypadat mužně; když předvádí abstinenční příznaky, člověk má pocit, že supermana zavřeli k docentu Skálovi. Sarah Gadonová coby Drákulova filmová manželka dostala v popisu práce dmoucí ňadra, rozhodně záslužnější než její vzlyky „Napij se mé krve“. A Charles Dance hraje upírského mistra, který předává Drákulovi veslo, jako výřečného staříka, vděčného, že po dlouhé samotě v kašírované jeskyni si má konečně s kým hezky zeširoka poklábosit o dobru, zlu, prokletí, hrdinství.
Kašírovaně až chudě ostatně působí celý film; buď produkce nechtěla s debutujícím režisérem příliš riskovat, nebo Gary Shore, který má za sebou jen jeden krátký film, si nevěděl rady, jak tolik peněz najednou vlastně použít.
Uhrančivé oči hrdiny, některé kostýmy, pár triků v čele s netopýřím náletem a několik osobních soubojů – čtyři slušné položky, každá za deset procent, nevytáhnou Drákulu ani k průměrné známce. Hlavně však otravně ušlechtilí upíři zrození výhradně spravedlivou pomstou pijí člověku krev daleko víc než jejich předchůdci, kteří měli prostě žízeň a nedělali s tím ciráty.
