Z dokumentu Láska v hrobě

Z dokumentu Láska v hrobě | foto: AČFK

RECENZE: Tolik síly má Láska v hrobě, láska až za hrob a bez šance

  • 5
V době, kdy dokumentům vládnou aktivistické výkřiky, učinil režisér David Vondráček zdánlivě staromódní krok: natáčel o lásce. Jen tak, soukromě, několik let, bez televizního zázemí, coby tiše žasnoucí pozorovatel jímavé, bizarní i beznadějné romance bezdomovců ze staré hrobky Jana a Jany.

Dobře se díval. Vznikl tak jeden z nejčistších snímků roku,  nevtíravý, nezaujatý, neútočný. Hřbitov představuje ostrůvek jistoty, jehož hranice milenci neradi překračují, ve kterém si pěstují milosrdné lži o lepší budoucnosti, pro niž nehnou prstem, a jehož ztráta je vykolejí jako bezbranné děti. Ale přitom - a to je hlavní radost, která vynahradí technické výkyvy snímku - sem režisér nepustí sociální obžalobu, vyděračský sentiment ani karatelskou nadřazenost.

Pouze zachycuje nekonečně něžný i zrůdný sebeklam plánů, které se nikdy neuskuteční, a současně příval citu, jejž by v haraburdí hřbitovní kobky nikdo nehledal. Jan a hlavně Jana už nejsou schopni činu, pouze vzájemné oddanosti - a to je pořád dost. Když muž svou partnerku láskyplně umývá mezi hroby, nevidí lidskou trosku, v jeho očích je stále nejkrásnější bytostí. A když na vrcholku kaple rozpřáhne ruce, jako by se změnil v anděla.

Partyzánsky vyrobený film se do kin dostával podobně krkolomně, ale na rozdíl od běžných produktů televizní publicistiky na plátno patří. Ze hřbitova těží mystickou malebnost, z dialogů vtip a vzdor odevzdanému zmaru působí překvapivě pozitivně. Tolik síly, jíž odzbrojí i policisty, má jen láska až za hrob.

Hodnocení: 70 %