Časosběrným dokumentem Soukromý vesmír zlomila režisérka Helena Třeštíková přinejmenším osobní rekord: osudy jedné rodiny v něm sleduje 37 let. Od chvíle, kdy její kamarádka porodila první dítě, syna Honzu.
Helena Třeštíková (vlevo) s hrdinkou dokumentu Soukromý vesmír
Štěstí přeje připraveným. Kouzelné zápisky Honzova otce tvoří jednu z opor snímku, druhou se stal Honza sám. Sázka na dítě, o jehož příchodu na svět režisérka původně točila jen patnáctiminutový snímek, nemusela vyjít, z Honzy mohl vyrůst muž s fádní dráhou od studia přes kariéru po manželství. Ale "klikařce" Třeštíkové vyrostl před očima rebel, anarchista a světoběžník žijící v Baskicku s aktivistkou.
Zdražili benzin
To jsou však až závěrečné stránky rodinného alba; klíčovou část představují kapitoly z éry normalizace v bizarním kontrastu se znaky "velkých" dějin. Sestava Soukromého vesmíru nezažívá tak vyhrocené kotrmelce jako narkomanka Katka či zloděj René z předchozích režisérčiných děl, ale v tiché jedinečnosti svého mikrokosmu přesně mapuje někdejší způsob žití po česku, v žánru dokumentu věrněji než v hrané stylizaci retroseriálu Vyprávěj.
A také zábavněji, což kromě výjevů uvnitř rodiny zařizují dva vnější průvodci historií: dobývání vesmíru a Karel Gott. V rychlém sledu černobílého obrazu starých televizorů se zpěvák slavně vrací z Las Vegas, přijedou ruské tanky, Američané vstoupí na Měsíc a normalizace do Česka. Načež 25. října 1974 se narodí Honzík, o němž si otec zaznamená "střídavě spí, nespí a je líný jak veš".
Za vzniku Charty 77 ječí synek v jeslích a rodiče pak přiznají – věděli o ní, ale míjela je, čekali druhé dítě. Když letí do kosmu Vladimír Remek, dostává Honzík první model letadélka. K rodině tísnící se v malém bytě s dvěma potomky a dvěma babičkami tvoří kouzelný protipól heslo V socialismu není nikdo sám. Stěhování do rozestavěného provizoria má podobu tehdejších vítězství – dva dny před Vánocemi "už splachuje záchod".
A zase Gott
Zápisky převzaté bez dodatečných úprav střídají jímavost a vtip, stejně jako nasnímaná svědectví otce – "Je pracovní sobota, ale nikdo nic nedělá" – či matky už tří potomků, že je lepší mít děti než kariéru přes komunistickou stranu. "Asi jsem málo emancipovaná," shrnuje žena tehdy samozřejmý postoj, jejž současné feministky těžko pochopí. A proti nostalgickým sklonům dokonale zabírají trapně jásavé novoroční přípitky půli 80. let s věcným dovětkem hrdinů "zase zdražili benzin".
Sedmatřicet let sledovala režisérka Helena Třeštíková osudy obyčejné české rodiny.
Z příkladu jedné rodiny lze vyčíst obecnou charakteristiku doby, vůči níž se lidé obrnili tím, že se stáhli do domácích pelíšků. Ale roku 1988 už manifestují na Václavském náměstí, podzim 1989 je znovu vede do Prahy "načuchat atmosféru" a na balkonu jim s Karlem Krylem zase zpívá Gott. Někdy se dokument milníky vůkolních dějin až zbytečně zahltí, v onom dvoufázovém záběru si však drží rytmus i nadhled, ať už dceřinu svatbu provází "Gott for president" či zábavné finále s domácím raketodromem završí skvostná raritka, Gottova úvaha o LSD. Výtečný střih z technické nevyrovnanosti materiálů vykouzlí téměř záměr – barvitou koláž paměti, jakou má doma v krabici s fotografiemi každá rodina.
Napohled není Soukromý vesmír tak strhující jako osudy vyděděnců, u nichž se drama nabízí samo. Ale právě proto, že téma obyčejných "slušňáků" je filmařsky méně vděčné, tudíž i těžší, se váhání mezi 70 a 80 procenty přikloní k vyšší známce.
Soukromý vesmír
ČR, režie Helena Třeštíková, 83 min.
Hodnocení MF DNES: 80 %
