Těžko. Protože otázku, co a zda vůbec následuje po životě, beztak nemohou rozlousknout, jakkoli se před kamerou sešli vesměs lidé zajímavě přemýšlející a přesně formulující. Ateisté i věřící, vědci či náhodní účastníci ankety se nakonec dopracují k témuž, co trefně vyslovil sochař František Svátek už v úvodu: „Všichni víme, že víme prd.“
Opuštěný vesmírRežie: Peter Hledík Hrají: Jan Kačer, Jiří Grygar, Karol Sidon Česko, 2015, 70 minut |
Navíc dokument ani svou strukturou nenahrává zážitku z velkého plátna, naopak od „mluvících hlav“ po lyrizované pasáže odkazuje ke komornímu vnímání. Což podporuje i osobní tón, protože Hledík vychází od ilustrovaných vzpomínek na smrt své malé sestry – „Tehdy jsem se začal ptát, jestli je to opravdu konec...“ – a sám před kamerou bloudí ulicemi, lesy, hřbitovy.
Rádoby mystické obrazové ozdoby však snímku ubližují, jeho síla leží jinde: v konfrontaci různých sdělení. Pokud lékař přizná, že lidé i deset let po stanovení mozkové smrti reagují. Nebo když neurochirurg tvrdící, že „duše není, když otevřu pacientovi hlavu, nevidím ji“, přizná sen, v němž po smrti mluví se svou ženou: „Ač vím, že je to nesmysl, zavrtá se mi do hlavy.“
Zvláštní kapitolu tvoří svědectví lidí, kteří se octli na hraně smrti. Spisovatel Michal Viewegh si pamatuje dojem klidu, herec Jan Kačer pociťoval, že je mu „vlídně a samozřejmě“. Záchranářka označí smrt za přirozenou součást života, „pouze porod je zlom“. A ošetřovatelka přidá zkušenost: „Jakmile pacient, osmdesátník i devadesátník, volá svou matku, víme, že odchází.“
Škoda, že osobité postřehy prokládá dokument řečnickými otázkami, obecnými meditacemi, a také záběry nemohoucích pacientů, jež se dotýkají hranic etiky. Odpověď na smysl bytí však Opuštěný vesmír dát nemůže, jen jednu radu: že je důležité vnímat krásu.
