Svých patnáct let slaví úvalská kapela Divokej Bill sérií sólových koncertů pod širým nebem i novou deskou, která vychází pozítří. Podle slibů neměla být ledajaká. Kapela, jež si získala pevnou fanouškovskou základnu především
svými energickými koncerty,refrény a popěvky, které zlidověly a hrají se u táboráků, se po čtyřleté nahrávací pauze s novinkou 15 pokouší o jistý přerod.
15Autor: Divokej Bill Vydal: Supraphon Doporučená cena CD 329 korun |
Zatímco jejich desky se dosud často setkávaly s příkrým odsudkem, že jim čouhá sláma z bot, teď Divokej Bill svým fanouškům slibuje "dospělejší a zvukově dotaženější" hudební zážitek.
Na cestě k tomu, aby jim z bot koukala nanejvýš sláva, vsadili na mnohem kytarovější zvuk, s nímž jim pomohl producent Pavel Karlík. Přestože Divokej Bill nadále využívá celý svůj úctyhodný nástrojový arzenál od bendža po housle, z písniček už tolik netrčí, ale mnohem víc jim slouží. V aranžích s ním totiž kapela pracuje chytřeji a o něco méně přímočaře než dřív.
Divokej Bill snad poprvé za svou existenci dokáže ubrat a ve vhodný okamžik přidat a místo věčného tlaku svým písničkám dodat potřebnou dynamiku. Jistou proměnu lze vysledovat v náladě většiny z jedenácti nových skladeb. Ubylo v nich humoru, přibylo jisté melancholie.
Skrytá a ne vždy využitá síla kapely vždy byla ve hře na emoce. Na desce ji nejdále dotahuje v písni Půjdem dál, kterou natočila pro film Lidice, i díky zpěvu v sobě má náboj podobný baladám od Wanastových Vjecí, promíchaných s kabátovskou přímočarostí. Když před jejím finále Divokej Bill ztichne a překrývané sbory zpívají "stane se to nám", vykouzlí tím nejsilnější moment celé desky.
Je škoda, že se ji kapele nepodařilo lépe vybalancovat. V písni Mašina se sázka na dospělost mění v refrénu "Hulil, pak se zbláznil. Tvrdil, že mu to nic nedělá..." v moralitu, jež může být pravdivá, ale kdo by ji chtěl od rockové kapely poslouchat. Příliš překvapení v sobě neskrývá ani singl Vstávej, který desku otvírá a svou náladou připomene někdejšího Čmeláka.
Přes změny ve formě kapela na řadě míst stále zůstává ve vleku svého rukopisu, protože producentskou rafinovanost ta skladatelská nedoplňuje. Svědčí o tom také několik rýmů typu tíseň - píseň, které by už Divokej Bill po patnácti letech hraní měl umět nekompromisně vyškrtnout a hledat lepší.
Přestože pocit něčeho zásadně nového za sebou album 15 nezanechává, je to deska poctivá s řadou chytlavých momentů a melodií a v diskografii Divokýho Billa bude patřit mezi silnější nahrávky. Zejména pokud ji kapela prodá na koncertech tak suverénně, jak jen to umí.
