Divák nevěří svým uším. "Řídím se svým srdcem, ne hlavou. Miluju lidi a nemocnice. Chci pomáhat, jaderné ponorky mě nezajímají."
Opravdu nejde o výňatky z parodie na způsob moderní Pytlákovy schovanky ani z volby miss, nýbrž ze smrtelně vážně míněného životopisu princezny z Walesu, nazvaného krátce jejím jménem Diana.
Divák nevěří svým očím. Obraz posledních let Dianina života se vešel do jednoho zhrzeného románku, olemovaného několika charitativními výlety. Románku, v němž jí pákistánský kardiochirurg zlomí co jiného než srdce a zbytek už dokoná smečka bulvárních novinářů.
Slzy ze smíchu
Velké plátno hostí umrněnou telenovelu o svaté Dianě; chudokrevnou Angeliku bez dobrodružství; Padesát odstínů šedi bez erotiky v umravněné verzi pod peřinou na podlaze; uvzdychanou romantiku jako z dílny Rosamunde Pilcherové s převleky pro tajné schůzky, lekcemi jazzu, veselým kuchtěním a toulkami přírodou.
Kýč bez chtíče i bez klíče, při kterém se kapesníčky žmoulají nadarmo, leda pro případ slz z bezděčného smíchu, když od babičky svého milého Diana slyší, že je "mladá lvice", nebo sama prohlásí, že hned napoprvé "to bylo strašně silné".
Divák nevěří svému mozku. Nevěří, že tak dietní studii dychtivě naivního zamilovaného diblíka mohla předvést Naomi Wattsová, herečka se dvěma oscarovými nominacemi, která v roušce při operaci připomíná dr. Čeňkovou v Nemocnici na kraji města. Že tak nápaduprostou režii podepsal Oliver Hirschbiegel, tvůrce Pádu Třetí říše. A že to vůbec někdo zaplatil.
Rodina stranou
Konečný účet zní následovně: deset procent za výpravu, deset za kostýmy, deset za lékařovu zdravě nezdravou životosprávu. A pět procent za ohleduplnost, s níž tvůrci až na epizodku s malými princi ponechali zcela stranou královskou rodinu. Jinak by snad musela střílet.
17. září 2013 |
