Šlo by se jistě ofrňovat, že v případě koncertů Depeche Mode jde nakonec vždy jen o sázení na jistotu. Jenže ta jistota je v jejich případě tak atmosférická a nabízí dokola a dokola takový zážitek, že by to nebylo fér. Po strop plná O2 aréna alespoň už předem věděla, že ji čeká skvělý koncert.
Depeche Modekoncert 10. 2. 2014, O2 aréna |
Programem je současná podoba vystoupení Depeche Mode velmi podobná té, kterou u nás předvedli v létě pod širým nebem v Edenu. Jenže tentokrát, i když Martin Gore neslavil narozeniny, lidi šíleli od první noty úvodní Welcome To My World, která otevírá i aktuální desku Delta Machine.
Prostředí haly, ve kterém se nemusí čekat na soumrak do půlky koncertu, totiž ještě umocnilo atmosféru a celkové vyznění show, která od Walking In My Shoes a Black Celebration v úvodním bloku vlastně už jen permanentně vrcholila.
Nechybělo nic, na co jsou fanoušci Depeche Mode zvyklí: rozervaný Gahan a jeho šamanské tanečky s mikrofonem, lascivní pózy, vrtění zadkem a vůbec démonicky pasácké flirtování s publikem. Ani pěvecké sólo Martina Gorea, hypnotické pasáže a ryzí elektronická radost. A pak samozřejmě hity, které se zpívají v chorálech.
Přesto halová show neleží jen ve slavné minulosti skladeb jako Personal Jesus nebo Enjoy the Silence. Jedním z nejvýraznějších a nejpůsobivějších momentů koncertu byla novinka Should Be Higher, ve které i za pomoci projekcí i bubeníka s dvěma kopáky kapela doslova vyplivla refrén z pekla. Podobně mrazivě hypnotická byla pak v závěru klasika I Feel You, při které Gahan div že nevyplivl hlasivky, jak řičel.
No zkrátka to byl další koncert Depeche Mode, ze kterého jdou fanoušci na afterparty a už cestou na internetu hledají, kde by sehnali lístky na jejich další show. Protože téhle kapely prostě pořád není dost.