A režisér Peter Berg se nyní pokouší o rekonstrukci příčin exploze. Přesněji řečeno buduje technicky objevný, ale jinak tradiční typ podívané, kde to mezi hrdiny pracovně jiskří, pod hladinou zlověstně bublá a čeká se na výbuch.
Nechybí rodinné zázemí hlavního hrdiny v podání Marka Wahlberga od milující manželky k dcerce, jejímž prostřednictvím na názorné ukázce s plechovkou Coca-Coly se divák dozví, co se při ropných vrtech vlastně děje.
Tuctové rozvržení postav – na plošině se najde mladá kráska Giny Rodriguezové, zkušený veterán Kurta Russella i zástupce ziskuchtivých šéfů v podání Johna Malkoviche – hrozí nudnou modelovkou, kde „zlí“ z petrolejářské firmy BP šetří na bezpečnostních testech a „hodní“ čili řadoví zaměstnanci to odskáčou. Místy si člověk připadá jako v domácím Kocourkově, když Wahlbergův inženýr věcně vypočítává, co všechno nefunguje, telefony počínaje a detektorem kouře konče.
Ostatně věcné údaje a reálné prvky profesního zákulisí tvoří nejzajímavější část snímku, třebaže na některé technické podrobnosti by divák potřeboval odborného poradce. Rutinní mikrosvět odříznutý od pevniny a vybavený vlastními rituály je svým způsobem fascinující, třebaže do něj scenáristé vnášejí fádní konverzaci o rybaření, baseballu či autech i tezovité slovní bitky o možné hrozbě „Naděje není taktika“.
Nicméně nastavované vyprávění neomylně směřuje k cíli, jenž se dá předem odhadnout, tedy k trikově mohutné katastrofické akci a k finálnímu hrdinnému patosu. Je natočené zručně, ale očekávaně, bez překvapení, bez rukopisu, bez originality.
Ve srovnání s jiným skutečným příběhem Sully: Zázrak na řece Hudson, s nímž sdílí i motiv vyšetřovací komise, má novinka našich kin Deepwater Horizon: Moře v plamenech prostě tu smůlu, že opravdový případ pouze ilustruje, aniž by k němu hledala unikátní klíč.