Do souboje s nejhrubším citovým vydíráním se v americké novince našich kin pustilo sedm statečných. Hereckou sestavu snů tvoří Will Smith, Kate Winsletová, Keira Knightley, Helen Mirrenová, Edward Norton, Michael Pena, Naomie Harrisová. Bohužel, útočné dojímání zůstává vítězem.
Všechno se tu točí kolem magie symbolické trojky. Hned v úvodu Smith coby lídr úspěšné reklamní firmy vyloží svému týmu, že tři ústřední kategorie bytí představují láska, čas, smrt. Tři roky poté, kdy zlomený skonem své dcerky zanedbává práci a budí se pláčem ze šťastných vzpomínek, jeho tři nejbližší kamarádi najmou tři herce, aby jej poněkud kostrbatou terapií pomocí tria oněch zásadních pojmů vrátili do reality. Přitom každý z trojice přátel má zároveň vlastní bolístku, od rozvodu přes nemoc až k touze po mateřství.
Nejednoznačnost panující kolem party údajných divadelníků dává příběhu uměřeně mystický nádech a Mirrenová coby nejstarší z nich, jež by ráda uchvátila všechny role experimentu, i špetku humoru. Nicméně ani herecký výkvět nedokáže zakrýt melodramatickou kalkulaci se ztrátou dítěte – a kdyby jen jednoho a kdyby jen v náznaku; poslední okamžiky se vyprodávají do detailů provázených štkaním.
Navíc Collateral Beauty: Druhá šance pracuje s knižním jazykem typu „já jsem smyslem všeho, jsem v tvé bolesti i radosti“, který tvrdě vzdoruje snaze po střídmě civilním výrazu. Ujišťování scenáristy Allana Loeba o „kráse života, která opravdu existuje“ dosazuje režisér David Frankel na přehlídkové molo samých ušlechtilých lidí, kteří si na potkání sdělují niterné záležitosti a s vločkami za oknem Štědrého večera vedou hrdinu k jasné pointě, napovězené už českým podtitulem.
Taková sbírka rozbolavělých hrdinů, kteří konají správné věci a ještě zopakují, že je dělají, dovede sváteční rozpoložení silně zprotivit.
