I když oba protagonisté samozřejmě od první minuty totálně odzbrojují hráčskou virtuozitou a vzájemnou komunikací, na takzvané "muzikantské výkony" se tady v prvním plánu v žádném případě nehraje. Jejich vystoupení je dokonalou ilustrací faktu, že jazz ani v tom nejkomornějším obsazení není žádná unylost pro zvláštně vyšinuté jedince, nýbrž životná a živočišná hudba, která dokáže strhnout každého, kdo nemá apriorní předsudky.
B Jazz Burghausen 2011Koncert dua Chick Corea & Gary Burton byl součástí 42. ročníku festivalu B Jazz Burghausen, který probíhá v malém bavorském městě na hranicích s Rakouskem až do neděle 27. března. V následujících dnech zde zahrají i další špičkoví představitelé americké jazzové scény, mimo jiné kytarista Larry Coryell, saxofonista Joe Lovano, trombonista Trombone Shorty, bluesová zpěvačka Teeny Tucker, zpěvák Kurt Elling či big band The Clayton-Hamilton Jazz Orchestra s hostujícím kytaristou a zpěvákem Johnem Pizzarellim. |
Kromě čistě hudební vstřícnosti duo Corea & Burton vládne ještě jednou podstatnou věcí, a to obrovským nadhledem. Z výšin zkušeností a konec konců i věku (Coreovi je sedmdesát pryč, Burton v lednu oslavil osmašedesátiny) si mohou dovolit vybočit z jakýchkoli stereotypů a z lecčehos si i udělat legraci. A to nejen slovem, ale i činem, jak jsme viděli v posledním přídavku.
Když se totiž naposledy nechali vyprodaným sálem vytleskat na pódium, Corea si půjčil od svého spoluhráče jeden pár z jeho čtveřice vibrafonových paliček a tak trochu s výrazem Václava Havla, když hraje na kontrabas (viz dokument Občan Havel), jako by zkoušel zanotovat melodii. Váhavě, kulhavě. Po chvilce se k němu připojil s druhými dvěma paličkami Burton. Ze zdánlivé improvizace se vyloupla slavná Armando' s Rhumba a čtyřruční hra obou pánů se ukázala jako dokonale připravená, opravdu vtipná a hlavně muzikální klauniáda na závěr.
Půldruhahodinový koncert přinesl širokou paletu hráčských a výrazových poloh dua, které s přestávkami funguje už od začátku 70. let (debut Crystal Silence vyšel v roce 1972). Vlastní skladby Chicka Corey, jako je Love Castle, kterou začínají všechny koncerty dvojice, nebo naopak neodmyslitelná finálovka La Fiesta, přinášejí členitý moderní jazz, kterému ovšem nechybějí vstřícné prvky. Ať už výrazná melodika v prvním nebo iberské ladění ve druhém případě.
To je ostatně příznačné hned pro několik skladeb repertoáru dua. Pro Alegriu, postavenou na flamenkovém půdorysu a začínající bubnováním obou protagonistů na různé části klavíru, nebo pro skladbu Antonia Carlose Jobima Chega de saudade. S tou mají oba zkušenosti už ze svého mládí, kdy ji každý zvlášť hráli po boku velkého propagátora takzvaného latin jazzu, saxofonisty Stana Getze.
Naproti tomu bravurně rozswingovat svoje duo dokážou ve starém standardu Kaye Swifta Can' t We Be Friends nebo v prvním přídavku, veleslavném Blue Monk giganta moderního jazzu Thelonia Monka. Introvertnější polohy prezentují ve skladbě pianisty Billa Evanse Time Remembered. A způsob, jakým rozebírají "na prvočinitele" a doslova do dna vytěží každý motivický detail v Eleanor Rigby od Beatles jim může závidět každý domácí kutil.
Jedním z nejúchvatnějších okamžiků bylo provedení skladby Mozart Goes Dancing, která zrovna tady, na hranicích s Rakouskem, měla i svou místopisnou konotaci, kterou Gary Burton patřičně okomentoval. Nešlo o žádný "classical jazz", ale o čisté převedení mozartovského skladatelského rukopisu do zcela nového kontextu – a přirozeně posvěcené bravurní improvizací.
Celý koncert snímaly kamery a po okrajích pódia byla plátna, na která byly jejich záběry přenášeny. Kromě pohledů na ruce jsme velmi často měli možnost pohlédnout do tváří obou muzikantů. Je neuvěřitelné, jak po tolika desetiletích na hudební scéně může někoho koncertování tak očividně bavit.
Při každém vzájemném "prohození" sóla a doprovodu, při každém interním hráčském fóru, po skvěle vymyšlených, bezmála orgasmických závěrech všech skladeb se zejména Chick Corea rozzářil jako sluníčko. Jeden by řekl, že nemá před sebou starého mazáka, ale mladého kluka, který si teprve začíná vychutnávat svět koncertů, turné a romantiku benzinových pump při návratech. Kluka, kterému ty gumové bagety a umělohmotné kafe pořád ještě strašně chutnají.
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
