Jsou roztomile dojemní a lehce dětinští jako všichni nadšenci. Bývalý plzeňský sládek, který s vlastní firmou vozí tradiční pivovarskou technologii až na výbušnou půdu Běloruska. Ostravský vyslanec napěněného undergroundu, který o pivu zpívá, píše, cestuje za ním, rve se za ně. A moravský farmář, který se rozhodl vařit pivo podomácku, i za tu cenu, že první neúspěšné pokusy skončí v kanálu.
To je vlastně vše. Novinka z produkce Evolution films, na níž se podílely FAMU a Česká televize, je dalším z četných reprezentantů ideálních půlhodinek pro obrazovku, které však kvůli grantu státního fondu kinematografie musí projít v celovečerní délce i kiny, kde se ztratí.
Česká pivní válka totiž sleduje okrajový výsek společenské reality, jehož typičtí aktéři si zajdou spíše „na jedno“ než na dokument. A publikum intelektuálních kaváren zase může filmu vytknout jistou jednostrunnost: právem. Protože se tu vede svatá vojna plná vzletných myšlenek o pivním národním obrození a velké pivní revoluci, o globalizaci, která sebrala pivům identitu, o národním dědictví a vládě, která nás prodala, o touze po návratu piva, které „chutnalo našim tátům a dědům“. I hymna se tu zmíní.
Chybí oponenti i lhostejní, vystupují vesměs lidé, pro něž je pivo náboženstvím, kterému věnují muzikály, petice, čas, energii, peníze. Pouze při exkurzi v Prazdroji rebel proti nadnárodnímu koncernu uzná: Tady u vás mi chutná, ale jinde ne!
Nostalgické vlastenčení střídané kutilskou svépomocí se občas podobá starosvětsky laděným reklamám na pivo. Mudrující věrozvěsti sice chvíli baví, ale jako malí kluci, které maminka brzy pošle dělat něco užitečnějšího. A symbolika šedých paneláků proti zlatým lánům je trochu levná metoda agitace.
